Objevme mýty a předsudky spojované se stárnutím (4.)

Čtení na 7 min.

Jak se udržet ve formě?

Geniální jsou Univerzity třetího věku, které jsou koncepcí celoživotního vzdělávání pro zájemce v každém věku. Speciální vzdělávací program pro seniory má původ ve Francii. V českém prostředí došlo k založení první univerzity třetího věku v roce 1986 v Olomouci-.
Přihlásit se může každý (přednost mají ti, kterým byl přiznán nárok na starobní důchod).

Platí se zápisné (řádově stovky korun za semestr). Požadavkem je dokončené středoškolské vzdělání (v některých případech stačí základní škola). Absolvent nezíská klasický akademický titul, ale osvědčení o absolvování konkrétního kurzu. Nabídka dalšího vzdělávání lidí v postproduktivním věku je zaměřena na rozšiřování znalostí i možnost seberealizace v oblasti společenských a přírodních oborů, kultury, vědy a techniky. Ke studiu na univerzitě třetího věku se mohou přihlásit lidé, kteří nikdy vysokou školu nestudovali, i absolventi, kteří chtějí pokračovat v dalším rozvoji.

Univerzita třetího věku má také výrazný socializační dopad. Slouží jako smysluplná výplň volného času seniorů. Lidé toužící po dalším vzdělávání se na kurzech potkávají se svými vrstevníky, se kterými mohou sdílet nové poznatky, zkušenosti a zážitky. (wiki)

Dosáhněme dokonalé paměti

Procvičování mentálních schopností nemá význam pouze u seniorů, kteří mají postižené kognitivní funkce a paměť. Je významné a potřebné u všech seniorů. Cílem každého cvičení paměti a kognitivních funkcí je zlepšit tyto schopnosti, udržet je na stávající úrovni, oddálit zapomínání, předcházet nepříjemným důsledkům, které se zapomínáním souvisejí.

Trénink paměti

má význam zejména u zdravých seniorů. Jsou rozpracovány různé metody e zlepšení nebo udržení paměti. Kladou důraz na rychlost, úplnost a správnost. Je možné je užít při různých soutěžích. Mohou to být např. učení se cizímu jazyku, početní úlohy, křížovky, sudoku, osmisměrky, společenské hry, pexeso, vědomostní soutěže.

Kognitivní rehabilitace

je vhodná pro seniory s postižením kognitivních funkcí. Pracuje na podobném principu jako trénink paměti. Pacient má za úkol např. škrtnout slovo, které se nehodí mezi ostatní v jednom řádku, hledat přesmyčky ve slovech, popsat slova, která mají více významů, vysvětlit zkratky nebo i oblíbená známá hra „Země město“.

Reminiscence, vybavování událostí ze života

Při reminiscenční terapii se využívají vzpomínky seniora na uplynulé události. Při práci se seniory se využívá vhodných pomůcek – předmětů, které senioři dobře znají nebo mají pro daného jedince význam. Používají se např. fotografie z mládí a rané dospělosti, předměty z dětství – hračky nebo i třeba vysvědčení ze školy. Reminiscenční terapie se může provádět individuálně nebo formou skupinové terapie. Lze ji využít u zdravých seniorů, ale i u seniorů s postižením paměti.

Orientace v realitě

je postup zaměřen na poznávání klienta. Je to edukační technika, Která umožňuje klientovi trpícímu kognitivní poruchou po co nejdelší dobu rozumět situacím, které ho obklopují. Ošetřovatelé při práci s pacientem nabízejí informace, které mu pomohou v orientaci. Např. ráno při vstávání ošetřovatel klienty informuje, že je ráno, kolik je hodin, kde se nacházejí a co právě budou dělat. Všechno vysvětluje, komentuje postup jednotlivých ošetřovatelských výkonů a dalšího dění.

Mozkový jogging

Organizace zaměřené na posilování paměti jsou např. česká společnost pro trénování paměti a mozkový jogging (ČSTPMI), klub REMEDIUM a různé kluby seniorů, které pořádají setkávání a pestrou nabídku akcí.

Arteterapie, léčba uměním

tedy pomocí výtvarného umění, hudby, poezie, tance, četby. Cílem této terapie rozhodně není vytvořit umělecky a esteticky vypadající dílo. Smyslem této činnosti je vlastní aktivita a produktivní činnost seniorů, zvýšení sebevědomí z vlastní kreativní činnosti a smysluplné trávení volného času. (Mlýnková, 2011, str. 158-174)

 

Buďme dobrovolníci – přátelé

Dobrovolnictví se dá chápat i jako určitá forma spolupodílení se na kulturním a společenském životě. (Křivohlavý, 2011, str. 65).  Podle internetových zdrojů pracuje v Kanadě, kde je dobrovolnictví společensky dobře organizováno, přes 12,5 milionu dobrovolníků. 78% této práce vykonávají penzisti. A těch je v Kanadě 12% z celkové populace (www.volunteer.ca, www.corporatevolunteering.ca).

Nejvíce se dobrovolná aktivita penzistů projevuje v aktivitách sportovních, rekreačních, v sociálních a křesťanských službách, ve vzdělávání.

Podle výzkumu se ukázalo, že
93% penzistů dobrovolníků tak činí proto, aby přispěli svou prací lidem kolem sebe.
77% ve snaze využít znalosti a dovednosti, které v životě získali, pro dobro potřebných.
50% uvedlo, že si chtějí touto prací ověřit, co jsou ještě pro druhé lidi schopni udělat.

Tam, kde je dobrovolnická pomoc penzistů na dobré úrovni se můžeme setkat s tím, že se tito lidé navzájem spojují s rodinou, se svými přáteli. (Křivohlavý, 2011, str. 66).

Hospic – dokonalý svět

Myšlenka hospice vychází z úcty k životu a z úcty k člověku jako jedinečné, neopakovatelné bytosti.

Hospic nemocnému garantuje, že:

  • nebude trpět nesnesitelnou bolestí,
  • v každé situaci bude respektována jeho lidská důstojnost,
  • v posledních chvílích života nezůstane osamocen.

V hospici nestačí, aby lékař byl lékařem, zdravotní sestra zdravotní sestrou a ošetřovatel ošetřovatelem. Odbornost je sice bezpodmínečně nutná, celoživotní vzdělávání je samozřejmou povinností všech, ale to samo o sobě nestačí. V hospici může pracovat jen ten, kdo má skutečně a bezvýhradně rád lidi. Ale i to je ještě nedostatečné. V hospici nikdy dlouho nevydří pracovat ten, kdo není vyrovnán se svou vlastní konečností, se svou vlastní smrtelností. (Svatošová, 2008, str. 115-118)

„Určitě si nemyslím, že by péče v nemocnici byla špatná. Lékaři a zdravotní sestry pracující na odděleních jako jsou onkologie, ARO, LDN, mají můj největší obdiv.

Jsem velmi vděčná lékařům, že zachraňují životy a dokáží „zázraky“. Jen mě velmi mrzí, že péče v nemocnici postrádá lidský přístup k pacientům. Je to určitě dáno osobností lékaře nebo sestry, problém je ale hlavně podle mého názoru v celkové organizaci. Mluvila jsem s jednou zdravotní sestrou, která pracuje na oddělení LDN. Sama říkala, že ji mrzí, jakou nemocnice více a více získávají pověst, jak si lidé stěžují, že tam o pacienty není postaráno jako o lidi, s úctou.  Problém je podle ní v nedostatku lékařů a sester. Sestra má na starosti spoustu pokojů, kde na každém je spousta pacientů a má na to vyhrazený omezený čas. Ráda by se u pacientů zastavila a v klidu si s nimi popovídala, ale to by potom nestihla obejít ostatní, takže u nějakých by zůstala, ale k některým by se naopak nedostala vůbec. Takže se snaží svůj krátký čas vyhrazený na péči o pacienty spravedlivě rozdělit všem. Na jejím místě bych to udělala stejně. Pak to ale vypadá tak, že každému jen dá potřebné léky, zkontroluje, jestli má pacient vše, co potřebuje, a rychle už spěchá do dalšího pokoje. Pacienti se často cítí odstrčení, schází jim společnost, kterou očekávají právě od zdravotních sester. Mají pocit, že o ně není dobře postaráno.

Kdyby ale v nemocnici bylo více sester, situace by vypadala úplně jinak. Takto je to právě zařízené v libereckém hospici. Kapacita lůžek není velká, většinou ani nejsou všechna lůžka naráz obsazená. Sester a ošetřovatelů je tolik, aby se každému pacientovi dostalo individuální péče. I lékaři se chovají jinak, než ti, co pracují v nemocnici. Jsou klidní, když je pacient potřebuje, vyhradí si na něj dostatek času, aby neprovedli jen samotné vyšetření, ale aby i pacienta vyslechli a pomohli mu i s jinými trápeními než jen s těmi, co se týkají zdravotního stavu. Rodinné návštěvy jsou v hospici vítané. V nemocnici se návštěvní hodiny dodržují na minutu a kolikrát už sestry rodinné příslušníky za pacientem po skončení návštěvních hodin nepustí. V hospici jsou rodinní příslušníci a přátelé pacientů vítaní kdykoliv, vždy s otevřenou náručí. Hospicová péče také poskytuje pomoc pozůstalým, čehož si velmi vážím, protože toto není úplně obvyklé. Na druhou stranu se informace o hospicové péči stále rozšiřují a od lidí je vidět čím dál tím větší zájem.

Mým velkým přáním je, aby se klasická medicína spojila s duchovním přístupem k pacientům a vzniklo tak místo, kde jsou k dispozici špičkoví lékaři, zkušené zdravotní sestry a zároveň kde se neopomíjí pacient jako bytost, která láskyplnou péči, vstřícný přístup a pohlazení na duši tak moc potřebuje.“

Simona

 

 

Série článků:

Objevme mýty a předsudky spojované se stárnutím (1.)

Objevme mýty a předsudky spojované se stárnutím (2.)

Objevme mýty a předsudky spojované se stárnutím (3.)

Objevme mýty a předsudky spojované se stárnutím (4.)

 

V sériích článků jsem zmínila zdroje:

MLÝNKOVÁ, J., 2011. Péče o staré občany. 1. vyd. Praha: Grada. ISBN: 978-80-247-3872-7

KŘIVOHLAVÝ, J., 2011. Stárnutí z pohledu pozitivní psychologie. 1. vyd. Praha: Grada. ISBN: 978-80-247-3604-4

SVATOŠOVÁ, M., 2008. Hospice a umění doprovázet. 1. vyd. Kostelní Vydří: Karmelitánské nakladatelství. ISBN: 978-80-7195-307-4

https://cs.wikipedia.org/wiki/Univerzita_t%C5%99et%C3%ADho_v%C4%9Bku

 

foto flickr

  •  
  •  
  •  
  •  
  •  
  •  
  •