theorie_a_praxe_osud_laskyplnysvet

Theorie a praxe – povídka II.část – Osud

Čtení na 14 min.

Bylo tomu téměř půl roku, co jsem já a mí přátelé vstoupili do domu mistra Arktwella. Od té doby se mnoho událo. Mistr se k nám od svého podivného uvítání choval velmi dobře. Párkrát nám ještě připomenul svou první lekci, při které nám ukázal naši pýchu. Tato připomenutí však postrádala tu jízlivost a rozzlobenost, kterou jsme u něj poprvé zahlédli. Vždy jen klidným hlasem řekl svůj názor a nechal nás, ať si jej řádně promyslíme. Já a Terem – onen prostý sedlák – jsme s tím mnoho problémů neměli. Kdykoliv mi mistr něco vytkl, přemýšlel jsem, jak to vůbec myslel a co bych měl zlepšit. Asi dvakráte se mi stalo, že jsem se s ním pustil do ostré debaty, kde jsem se snažil dokázat mu, že se mýlí. Mistr se nikdy nesnažil mne přesvědčit o své pravdě, pouze mi opakoval, že já pravdu nemám. Po krátké době jsem si uvědomil hloupost svého počínání a přestal zbytečně oponovat, naopak jsem zkoušel přijít na to, proč má pravdu mistr. Spolu jsme pak vyslovili několik tezí a dogmat, na které již jistě nezapomenu. Všiml jsem si, že mistr vždy nechá každého z nás, ať si cestu k pochopení jeho slov najdeme sami, a jen na nás dohlížel a usměrňoval naše teorie.

Terem přijímal mistrova slova bez jakýchkoliv pochybností a nesouhlasů – občas jsem obdivoval jeho schopnost přijmout zcela cizí pravdy, aniž by nad nimi musel dlouze přemýšlet.

Ignir i Aqir se většinou také nechali takto vést. Občas se však zatvrdili proti názorům, které jim byly proti srsti. Pak je mistr Arktwell prostě nechal o samotě, aby si vše přebrali sami. Mistr s námi měl velkou trpělivost a nijak nespěchal.

Samotná výuka byla až neuvěřitelně primitivní. Každý den jsme všichni prováděli série jednoduchých cvičení, ve kterých bych nic magického nikdy neviděl. Zaráželo mne, že ona vysoká věda se učí tak prostými úkony. Nemohl jsem tomu uvěřit – také naše cvičení byla předmětem prvního sporu mezi mnou a mistrem.

Po půl roce se už ozývaly znatelné výsledky. Každý z nás objevil několik velmi zajímavých schopností. Vzájemně jsme tyto schopnosti zkoumali, snažili se je pochopit a naučit ostatní. Kupodivu nám to šlo docela dobře. Po půl roce cviků a mistrových řečí o pocitech a myšlenkách jsme měli jednotnou slovní zásobu a nečinilo nám potíže vzájemně si předávat zkušenosti.

Bylo to právě v tomto čase, kdy jsem začal mít tušení. Tušení byla většinou mlhavá, většinou jsem ani nedokázal vyslovit, čeho se týkají. Přesto tu byla a ozývala se čím dál častěji a intenzivněji. Aqir mě ještě k tomu naučil se vciťovat do lidí kolem sebe. Věděl jsem už dávno, že tušení a cítění emocí druhých může člověka s těmito schopnostmi naprosto ochromit a pohltit. Nevím, čím to bylo, ale takové pohlcení a propadnutí pocitům mne nikdy nepotkalo. Stejně tak to bylo s mými přáteli. Shodli jsme se na tom, že takto nás jistě připravily hodiny cvičení. Ač tušení i vciťování pro mne byly naprosto nové zážitky, nepřipadaly mi nijak nadpřirozené. Naopak, získal jsem dojem, že toto jsem měl v sobě odjakživa, jen jsem neposlouchal svůj vnitřní hlas.

Toto vše přinášelo spousta otázek a na jejich zodpovězení jsem věnoval většinu svého volného času. Mí tři přátelé to chápali a věnovali se svým zájmům. Jednoho večera jsem začal přemýšlet o svém tušení a také o osudu. Zašel jsem do sklepa za mistrem, kde se on věnoval četbě a popíjení vína. Přisedl jsem si k němu a optal se jej, zda má na mne čas. Mistr zavřel knihu, odložil ji na malý stolek vedle knihovny a nabídl mi víno. Zdvořile jsem odmítl – já i mistr jsme věděli, že víno otupuje soustředění – a já se soustředit chtěl.

“Tak, na co nemůžeš přijít tentokrát?”, zeptal se klidně mistr.

“Rád bych se dozvěděl více o osudu,” odpověděl jsem. Už dávno jsem si zvykl pokládat mistrovi velmi nekonkrétní otázky. Arktwell měl tendenci odpovídat každému tak, aby tomu co nejméně rozuměl. Já měl vždy rád jasné, stručné a jednoduché odpovědi. A proto vše, co jsem od mistra slyšel, byla přirovnání, metafory, příběhy se skrytým poučením a prastará moudra. Dovedl jsem si představit, jak musí mistr mluvit s Teremem – a jsem si jist, že tomu bych rozuměl mnohem lépe.

“Hmm, osud… Povím ti pár příběhů o osudu.

Znal jsem kdysi jednoho věštce. Ten uměl vidět budoucnost v balíčku karet – někdy tě to když tak také naučím. Toho věštce jednou navštívil bohatý mladík – syn stavitele hradů. Tento mladý muž chtěl vědět, kde může nalézt své štěstí. Kartář jej nechal zamíchat balíček karet a některé si vytáhnout. Dlouho do nich hleděl a pak začal mladíkovi povídat o jeho budoucnosti. “Vidím tu, že toužíš po štěstí peněz a po štěstí lásky. Vidím, že se zamiluješ do baronovy dcery. Vidím také, že baron ti svou dceru nedá. Budeš se snažit získat bohatství a moc, aby jsi ji mohl od barona koupit. Ale nebude se ti dařit, špatné časy tě budou pronásledovat, přijdeš o všechno své jmění. Nakonec zemřeš strašlivou smrtí.” – asi tak nějak zněla kartářova věštba. Mladík se velmi rozlítil a od věštce utekl. On již baronovu dceru poznal a dokonce se do ní stihl i zamilovat. A kupodivu, ona jeho city opětovala. Usmyslel si, že nedovolí, aby se něco takového jako věštba stalo. Hned odcestoval z rodného města a chtěl vydělat peníze. Přijal jej mladý hrabě na stavbu svého letního hradu. Mladík znal otcovo řemeslo dobře. Najal si malou armádu zedníků a dal se do práce. Mladík se věnoval práci každý den, často i ponocoval. Kreslil plány, dohlížel na zedníky a zajišťoval, aby bylo dost dřeva i kamene.

Hrad byl postaven velmi brzo, jeho hradby byly dokončeny už po pěti letech stavby. Hrabě zaplatil mladíkovi značný obnos a dokonce jej povýšil do šlechtického stavu a věnoval mu malé léno. Z mladíka již vyrostl dospělý muž. V tu dobu si říkal, že nad věštbou vyhrál, že porazil osud. Vzal všechno své bohatství a vydal se za baronem, požádat jeho dceru o ruku. Baron nebyl proti, avšak jeho dcera mladého stavitele odmítla. Za těch pět let na něj skoro zapomněla a teď ji mnohem více zajímal jistý potulný rytíř. Baron byl starší a klidný muž a nechtěl svou dceru do ničeho nutit. Pro svou dceru chtěl to nejlepší – za zetě by měl jistě raději mladého stavitele, než pochybného rytíře. Ale baron také věděl, že jeho dcera má trochu rozumu. Nechtěl jí rozkazovat, ale nehodlal ji vydat ani rytířovi. Mladý stavitel odjel zkroušeně do svého domova, za otcem. Nemohl uvěřit tomu, že byl takto odmítnut.

Za čas se vrátil na území svého léna, aby jej začal řádně spravovat. Již se skoro smířil s tím, jak se k němu baronova dcera zachovala, byl připraven stát se zemanem, jak se patří. Chtěl, aby byl příkladným šlechticem, aby znásobil své bohatství a aby si tak mohl najít nějakou ženu z vlivného rodu. Od hraběte se naučil, že tam, kde nestačí titul, peníze jsou solidní náhražkou. Ještě než se podzim přehoupl do zimy, začaly nájezdy banditů. Stavitele to moc nezajímalo, věřil, že bandité rychle zmizí, nebo se jich hrabě zbaví. S tímto názorem však nežil dlouho.

Při návštěvě jedné z jeho vesnic byl stavitel svědkem nájezdu lupičů. Stavitel se skryl v malé kapličce, kam se čas od času někdo zašel pomodlit. Odtud spatřil, že hlavou všech těch lapků je rytíř – ten samý toulavý rytíř, který zamotal hlavu baronově dceři. Stavitel se rozhodl, že se pomstí. Opět se v něm probudila touha po baronově dceři a také zloba vůči rytíři. Téměř vyprázdnil své truhly za malou žoldáckou legii. Sám s námezdními vojáky cestoval a pátral po lupičích i jejich prohnilém vůdci. Avšak žoldáci byli pro stavitelovo léno jako krysy pro plnou spíž. Všude, kde tábořili a přespávali, žoldáci vždy něco ukradli, vyjídali zásoby vesničanů a občas učinili i něco horšího. Stavitel tyto prohřešky radši přehlížel, nechtěl, aby jej žoldáci opustili. Stavitel vyčistil celý kraj, nejen své léno, od všech lapků, žebráků, šarlatánů, podvodníků i zlodějíčků. Rytíř mu však stále nějak unikal. Toužil po tom chytit rytíře a nechat jej popravit. Každým dnem však byla naděje na dopadení rytíře menší. Žoldáci dál rabovali a plundrovali stavitelovu zemi.

V polovině zimy odmítli pro stavitele dál pracovat, pokud jim nezaplatí. Stavitel však již neměl dost peněz. Žoldáci odtáhli.

Stopy jejich přítomnosti však zůstávaly v krajině. Mnoho lidí přišlo o zásoby na zimu, aby měli vojáci co jíst. Přes zimu trpěli všichni hladem. Někteří proto zemřeli, většina utekla do sousedních panství a jen hrstka odvážných a věrných obyvatel zůstala se stavitelem. Stavitel byl zoufalý. Přišel o dívku, do které byl zamilovaný. Přišel i o bohatství, které těžce vydělal. A nakonec přišel i o možnost pomstít se rytířovi. Tak jako kočka v koutě, stavitel se naposledy vzepřel a odhodlal se k odvážnému činu. Zašel za svým hrabětem a potulného rytíře obvinil z loupeží i ze škod, jež způsobili žoldáci. Trvalo ještě nějaký čas, než se toulavý rytíř vrátil do tohoto kraje. Přesto se na jeho obvinění nezapomnělo. Rytíř něco takového odmítal. Prohlásil stavitele lhářem a mužem bez cti. Stavitel neměl nikde žádnou oporu. S otcem se dlouho neviděl a hrabě si stavitele znelíbil kvůli spravování jeho léna. Aby však nebránil spravedlnosti, poradil se hrabě se soudci a kněžími. Shodli se, že nejlépe vše rozřeší souboj. Hrabě ustanovil, že kdo se vzdá a nebo bude poražen, ten je také vinen za zkázu stavitelova panství. Stavitel se bál odstoupit – nechtěl přijít ještě o své území.

Souboj se konal časně z rána na letním hradu hraběte. Mladý zeman nenašel nikoho, kdo by byl ochoten za něj bojovat. Stál na travnatém nádvoří v těžké zbroji z kovových kroužků. K levé ruce měl přivázán dřevěný štít. V pravé držel vypůjčený meč. Naproti němu stál potulný rytíř, s železnými pláty na hrudi, zádech a na obou rukách. Rytíř byl ozbrojen pouze delším mečem. Hrabě pokynul aby souboj začal. Toulavý rytíř se napřáhl mečem nad hlavu a rozeběhl se na stavitele. Zeman se v mládí naučil držet meč. Ale bojovým zkušenostem rytíře se nemohl vůbec rovnat. Rytířovu ránu vykryl štítem. Ze silného úderu jej rozbolela levá ruka. Rytíř sklouzl hrotem meče po štítě a pak bodl pod štítem proti zemanovi. Levou rukou ještě odklonil soupeřův meč, aby jej nemohl nijak ohrozit. Rytířův meč pronikl zbrojí, oblečením, kůží i masem. Bod byl hluboký a velmi ošklivý. Rytíř vytáhl meč a vítězně odkráčel. Mladý zeman se ještě zmohl na to, aby se vzdal. Pak upadl do mdlob. Před tím, než mohl být obviněn za zničení svého území, musel být stavitel vyléčen. Bodná rána se však nechtěla hojit a začala hnisat. Pět dní po souboji stavitel v bolestech zemřel.

Potulný rytíř se stal novým vazalem hraběte. Hrabě přesvědčil starého barona, aby se směl oženit s jeho dcerou. Otec stavitele na svého syna raději zapomněl.”

Vyslechl jsem mistrův příběh. Arktwell si dolil trochu vína aby spláchl sucho v ústech.

“Takže – ať ten mladý muž dělal, co chtěl, osud měl stejně zpeče…”, pokusil jsem se zeptat mistra po tom, co dopil.

“Nepředbíhej, ještě jsem neskončil”, přerušil mne mistr.

“Druhý příběh bude o trochu kratší. Je tomu již nějaký čas, co jsem se oblékal do kněžských sukní, ale přesto – spoustu svého mládí jsem strávil v kostele. Častokráte jsem sloužil při svatbách, při pohřbech i při křtech. Při křtu, jak jistě víš, je tradice zvát matku matky dítěte, aby se stala sudičkou. Možná se to zdá opravdu jako pouhá tradice, ale mne bylo ukázáno, že občas v tom může být něco více. Při jednom křtu ke mne přinesli malou holčičku. Byla velmi pohublá a bledá, vypadala velmi nezdravě. Když předstoupila její babička, aby jí mohla přiřknout osud, všiml jsem si, jak se její pohled rozostřil. Tehdy jsem nevěděl, co to znamená, ale jsem si jist, že ta stará žena opravdu viděla stránku knihy Osudu. “Budeš velmi slabá a nemocná. Tvůj obličej bude odporný, každý se tě bude děsit. Nemoc tě zmrzačí. Bez cizí pomoci nebudeš moci přežít. Nakonec zemřeš zcela sama.” – tak nějak znělo proroctví.

A skutečně. Když byly holčičce čtyři roky, podivná a neznámá nemoc ji vysušila kůži na obličeji i na celém těle. Kůže pak začala odpadat, odhalujíce vždy kusy holého masa. Alchymisté a bylinkáři použili své tajné masti, aby zabránili nemoci v šíření. To se jim také povedlo, ale znetvořený obličej vyléčit nedokázali. Dívenka prožila většinu svého dětství v malém pokojíku. Ven moc nevycházela – bylo to proto, že slunce jí spalovalo citlivou pleť i proto, že každý od ní utíkal nebo si jí zvědavě prohlížel, jako nějaké zajímavé a jedovaté zvíře. Babička naučila mladou dívku vyšívat, aby měla vůbec co dělat, osamocena v pokoji. Dívka se pravidelně modlila. Občas jsem k ní sám zašel, aby nemusela snášet davy lidí v kostele. Dívka to byla opravdu hodná. Chovala se velmi mile, u oběda nejdříve připravila jídlo všem ostatním a až pak se sama najedla. Nevypadala vůbec nešťastně. Říkala, že zde má vše, co potřebuje. Všiml jsem si, že vyšívání jí opravdu jde. Její matka začala prodávat to, co dívka vyrobila. Rodina si tím docela přivydělala.

Čas plynul a dívka dorostla do věku, kdy se mladé dívky vdávají. Místo slávy však dívku stihla další tragédie. Její nemoc se opět probudila. Léčitelé se obávali, že nemoc může být nakažlivá. Rodiče proto dívku umístili do špitálu. Dívka s nemocí bojovala skoro celý rok. Během něj velmi zhubla. Přestala věřit v boha. Viděl jsem na ní, jak ztrácí vůli i chuť žít dál. Nebylo nic, co by jí mohlo pomoci. Nemoc jí ještě k tomu připravila o pravou nohu. Dlouhou dobu dívka vůbec nepromluvila. Sestry ve špitále se o ní stále staraly; povídaly jí příběhy a pohádky, četly svaté texty a modlily se za ni. Trvalo to dlouho, ale ta dívka se přeji jen dokázala znovu sebrat. Pomalu začala mluvit. Naučila se chodit o berlích. Domů se vrátit nechtěla, rodiče na ní jistě raději zapomněli. Zůstala proto ve špitále a začala se starat o nemocné děti. Chodila s rouškou přes obličej, aby děti neděsila. Pečovala o děti stejně, jako špitálnické sestry pečovaly předtím o ní. Dívka začala žít z dětských úsměvů a radosti. Opět se začala modlit. Často chodila se zdravějšími dětmi ven, aby jen neležely. Dlouhé procházky o berlích musely být pro tu dívku velmi namáhavé, ale ani jednou si na nic takového nepostěžovala. Zastávala stejnou práci, jako jakákoliv jiná zdravá sestra. A ještě k tomu začala znovu vyšívat. Čas šel a dívka zestárla.

Vždy jednou za rok jsem ji chodil do špitálu navštěvovat. Při mé poslední návštěvě mi sestry řekli, že ta dívka je již měsíc zavřená ve své cele. Prý vůbec nevychází, skoro nejí a nepije. Zeptal jsem se, proč se tak chová. Představená špitálu mi prozradila, že dívčina nemoc se naposledy probudila. Dívka nechtěla nakazit děti ani ostatní obyvatele špitálu. Představená chtě nechtě musela respektovat přání nemocné a zakázala, aby jí někdo navštěvoval. Šel jsem tedy k cele dívky. Zaklepal jsem. Nic se neozvalo. Vešel jsem tedy dovnitř. Dívka již byla mrtvá, jistě delší dobu. Zanechala po sobě však nádhernou tapiserii, s výjevy ze svatých textů. Tapiserie byla zcela dokončena a byla nádherná. Ještě teď visí v tom špitále za hlavním oltářem.”

Mistr se odmlčel. Začal jsem si urovnávat, co jsem to vlastně slyšel.

“Nerozumím tomu,” přiznal jsem se, “ten stavitel – ten se snažil bojovat proti osudu a nic nezměnil. Ta dívka osud přijala a také nic nezměnila. A přeci – osud tu nebyl tak přesný a pevně daný. Vždyť stavitel byl jeden čas bohatý. Za to, že přišel o peníze, za to si mohl sám. A ta dívka – sama se rozhodla, že zemře izolovaná, nebyl to osud.”

“Takže, co to znamená?” nutil mne mistr, abych nalezl odpověď.
“Tedy… možná… osud je daný a… záleží na našem rozhodnutí…. Ne, nevím, co to znamená. Co to znamená?” hádal jsem a vyzvídal.

“Nevím. Na to si musíš přijít sám,” odpověděl mistr. Takové odpovědi jsem od něj opravdu neměl rád. Nikdy jsem pak neměl jistotu, jestli jsem na vše přišel správně.

“Dobře… zkusím to, zamyslím se nad tím. Mistře? Jaký je můj osud?”

Mistr si povzdychl. Zvedl se z křesla, z knihovny vytáhl balíček karet a přitom řekl: “To jsi se z těch příběhů nepoučil?” Sedl si ke stolu, podal mi karty a já je zamíchal. Pak jsem čtyři vytáhl.

Na první byl nakreslen člověk, muž. Byl oděn do dlouhé fialové róby, v jedné ruce měl meč, ve druhé hůl. Stál na kulatém kamenném podstavci a na hlavě mu spočívala prapodivná mísa s vodou. Pozadí karty bylo černomodré. Nad levým ramenem se mužovi vznášela rudě svítící koule. Nad pravým ta samá koule, až na to, že byla světle modrá. Pod kartou byl nápis I.MAGICVS.

Další tři karty jsem si nestihl moc prohlédnout, protože mistr se na ně jen krátce podíval a pak všechny karty sebral. Vím, že na první byla vzdálená modrá hvězda a pod ní žena v modrých šatech. Na druhé byla opět žena v modrých šatech, ale byla mnohem větší. Před sebou držela těžký meč a kolem ní byly nakresleny podivné tmavě modré kruhy. Poslední karta byla asi nejbarevnější. Byl na ní pestře oblečený muž sklánějící své ruce nad podivným jezírkem. V pravé ruce měl muž rudou kouli, v levé modrou kouli. Jezírko mělo na hladině jejich odraz a také odraz spousty malých hvězdiček a barevných skvrn. Nad mužem byl nápis v záhadné řeči.

Mistr se na mne zahleděl: “Přeskočím ty nezajímavé věci o tvém studiu i o tvém štěstí. To hlavní je toto – naučíš se chápat a pracovat s osudem. Pokud tedy budeš chtít.”

Nerozuměl jsem mistrově odpovědi. Vůbec jsem netušil, co tím chce říct. On to jistě věděl a proto mi ještě napověděl.

“Osud je řeka. Nemůžeš jen tak zastavit tok řeky. Ale můžeš s ním dělat spoustu jiných věcí. Jen pamatuj, že voda teče vždy dolů.” A pak jsem začal tušit, o čem byly vlastně mistrovy příběhy i to, co mne čeká…

Autor ATM

Foto flickr

  •  
  •