Dar času

Poslední přání Alexandra Velikého …

Na smrtelné posteli si Alexandr svolal svou armádu s generály, aby jim sdělil svá poslední tři přání:

1. Až zemřu, ať nejlepší lékaři nesou mou rakev.

2. Celé mé nashromážděné bohatství, peníze, zlato, drahé kameny, ať jsou rozsypány podél cesty ke hřbitovu.

3. Mé ruce budou volné a budou viset ven z rakve tak, aby je všichni viděli.

Jeden z jeho generálů, který byl překvapen tímto neobvyklým posledním přáním, požádal Alexandra Velikého o vysvětlení.

A tady je to, co mu Alexandr Veliký řekl:

1. Chci, aby ti nejlepší lékaři nesli mou rakev na důkaz toho, že až nadejde čas podívat se smrti do očí, tak ani ti nejlepší lékaři na světě nemají tu moc uzdravovat.

2. Chci, aby silnice vedoucí na hřbitov, byla pokryta mými poklady tak, aby každý viděl, že materiální bohatství získané na zemi, zůstane na zemi.

3. Chci, aby když mě ponesou, se mé ruce houpaly volně ve větru a to proto, aby lidé pochopili, že jsme přišli na tento svět s holýma rukama a s holýma rukama ho opouštíme a že ten nejcennější poklad ze všeho jsme si již vyčerpali a to je čas.

Do hrobu si nevezmeme žádné materiální bohatství. ČAS je našim nejcennějším pokladem, protože je OMEZENÝ. Umíme si nastřádat velké bohatství, ale neumíme si vyprodukovat více času. Takže když se rozhodneme věnovat někomu náš čas, vlastně jsme mu darovali část našeho života, který si už nikdy nemůžeme vzít zpět. Náš čas je náš život..  

Bylo to tak?

Když jsem četla tento článek, tak jsem si říkala, s jakou pravděpodobností jsou tyto slova a myšlenky výtvorem Alexandra Velikého. A i kdyby to doopravdy kdysi řekl svým generálů a své armádě, kolikrát už text musel být přepsán a kolik úprav do něj bylo vloženo. Nicméně pak jsem si řekla: „A záleží na tom, od koho tato nádherná myšlenka je? Vůbec ne!“ Je naprosto jedno, kdo tyto slova vyslovil a napsal. Důležitý je jejich obsah, který je tak krásně pravdivý, až mě z toho mrazí.

Nic není jen tak:

A jelikož nic není náhoda, tak tento článek jsem si přečetla týden poté, co jsem viděla film „Vyměřený čas“. Tento film doporučuji shlédnout, nutí k obrovskému zamyšlení. Ve zkratce: Představte si, že váš čas na této zemi je pouze komodita. Slouží jako peníze – platíte s ním za jídlo, účty, nájem. Výplata je vám opět připsána jako čas navíc. Až vám čas dojde, zemřete. Jak byste se chovali, kdybyste byli pány svého času? Váš čas můžete doslova někomu dát, třeba mamince, které zbývá posledních pár hodin či dokonce minut. Máte 48 hodin života a musíte zaplatit 4 hodiny za nájem, 45 minut za jízdu autobusem, 10 minut za kávu a ještě něco chcete dát své mamince. Najednou byste zvažovali každou minutu svého života, každý krok, každý nákup.

Plýtváme:

My nyní tak neuvěřitelně plýtváme s časem. Vůbec si ho nevážíme. Kolikrát jsem už od lidí slyšela: „Já nemám čas.“ Ale je tomu opravdu tak? Je nutné denně strávit půl hodiny koukáním na zprávy, kde nám ukazují, jak je svět zlý? Proč bychom měli prožívat životy lidí z Ulice, či z Ordinace v růžové zahradě (či životy lidí z jiných nekonečných seriálů) a tím sami sobě brát náš drahocenný čas, náš život? Proč děláme věci, které nás netěší, nebo dokonce štvou? Proč neustále mrháme naším časem? Musíme si uvědomit, že náš čas je doopravdy omezený a nikdo nevíme, kolik ho máme před sebou. Pojďme ho tedy vědomě využít a rozdělit ho mezi lidi a aktivity, na kterých nám doopravdy záleží a které nám přináší radost. Chovejme se tak, abychom si na smrtelné posteli mohli říct: „Ano, můj čas byl dokonale využit a nelituji jediné minuty svého života.“