Ponoření do štěstí
My nic nemusíme a to všichni známe, tak podle toho zkuste také jednat, seberte v sobě tu odvahu.
Jakmile odešla z těla, tak ve fyzickém okolí se zdržela pouze pár vteřin.
Doslova se pouze rozloučila a šla do vyšších astrálních sfér. Kde existuje pouze ona. Jsou to její sféry. Měla obrovskou chuť roztáhnout ruce a nadšeně si zařvat z plných plic, a to také udělala. Ani nedala už ruce k sobě, jen si užila to velké nadšení a řekla si, že toto jí poslední scházelo. S absolutním naplněním tak odešla do další vyšší sféry, tedy mentální, kde již neexistuje její tvar. Veškeré potřeby jsou naplněny, pouze je a je šťastná. Jakožto vědomí šla však ještě dále, kde již pouze cítí, že její vědomí šťastně existuje.
Není to běžný případ, neboť většinou se v astrálních sférách zdržíme dlouhou dobu, než postoupíme do mentální sféry, z které se takřka okamžitě dostáváme zpět do těla. Vaše maminka však byla tak naplněna životem, že naopak šla výše. Představte si, že byste byla šťastná bez důvodu a nic nepotřebovala. Ani šaty, jídlo, lidi, další vědomí, ani svůj vlastní tvar, ba ani myšlenky neexistují. Pouze je. Bude na ní, zda půjde do nižších sfér, nebo zda bude pokračovat stále dále, pryč z tohoto univerza.
Teď je v tom nejlepším místě, kde může být. Její odchod do velmi vysokých sfér byl tak rychlý, neboť již mnoho měsíců před svou smrtí poznala nižší astrální sféry. Několik týdnů před odchodem z těla poznala vyšší astrální sféry. V nižších astrálních sférách získala opět své tělo v plné síle, mohla vše, a poznávala jaké je to žít bez omezení prostoru a hmotného těla.
Ve vyšších astrálních sférách se naučila opustit i pojem času a pár dní před smrtí již poznala mentální sféry, kde cítila ono pravé nebe, pouhý klid a blaho. Když ležela na posteli a ukápla jí slzička, bylo to ze dvou důvodů. Z nemožnosti předat vám pochopení, vám všem ve fyzických tělech, jak jsou opravdu vyšší světy nádherné a že si máte tento život užít, ať je jakýkoli.
Ona věděla, že by ji stejně nikdo plně nepochopil. A nyní ten druhý důvod. Když si už oddychla, že se této životní hry nebude účastnit, že za svůj život získala vše, co potřebovala. Kdy byla vděčná, že poznala astrální sféry nižší i vyšší i mentální sféry. Kdy věděla kam jde a věděla, že chce jít mnohem dále. Jde do bezpečí. To již byla slzička štěstí. Dá se říct, že vaše maminka dostala opravdu velký dar poznání všech sfér, ještě dlouho před odchodem z hmotného těla. Vaše maminka tak mohla odejít zcela vědomě a věděla, kam jde.
Co se snažila říct, když jsem ji viděla naposledy? Co si myslela a přála v posledních dnech?
Je to až s podivem, kolik toho člověk v posledních svých dnech nechce. Vše je velmi zbytečné, povrchní a nemá to nejmenší hodnotu. Nechtěla doslova nic a připravovala se na svůj odchod. Jediné, co pro ni mělo ještě nějakou hodnotu, byla přítomnost člověka, který je potichu, velmi jemný a dokáže se s ní vnitřně velmi klidně až láskyplně a podpůrně propojit. Vše ostatní nemělo hodnotu. Chtěla vám předat tento pocit, tento zážitek. Chtěla k tomu použít největší emoce, nejširší slovo, která znala. Fyzické vypětí, ve snaze vám nějak vysvětlit, že právě prožívá vědomý odchod, že ona to ví, zná. A přestože se všemožně snaží, nemůže najít žádný způsob, jak vám sdělit svůj stav.
Nakonec přišla na to, že kdybyste ji náhodou (což je vyloučené, nemožné a je to tak správně), teď pochopila, pak by již život neměl takový smysl. Právě to ona pochopila, že svět se musí žít vážně, aby měl vůbec nějaký smysl, neboť ona už znala vyšší sféry, kde je pouhý klid a takové blaho, kde může zůstat nekonečně dlouho. Doslova nic nepotřebuje a je naplněná štěstím. I vy se s ní můžete setkat a bude to až ve chvíli, kdy pro vás také nebudou důležité tyto vlastnosti, jako jsou barvy, tvary, vůně, čas. Do té doby si je ale plně užívejte, protože jsou zábavné.
Zlobí se na mě? Co jsem měla dělat jinak?
Je ráda, že za ní chodily sestřičky, protože měly zkušenosti a jedna, možná dvě, věděly moc dobře, co teď maminka potřebuje. Ty jí to dávaly. Pouhou starost o tělo a velkou úctu k mamince. Jen se na ni jemně usmály a s pokorou odešly. Maminka byla ráda, že jste toto dokázala na chvíli i vy pocítit, tu odtažitost od problémů umírání, od rozloučení.
Aspoň na tu maličkou chvilku jen být s maminkou, jako když jste byly obě dvě mladé. Maminka dostala vše, co potřebovala, zcela chápala vaše reakce a byla na ně hrdá, protože věděla, že ve vašem podání to znamená starost o ni. Co bylo ale doopravdy důležité, byl pouze ten klid, který jste spolu navázaly. Není zde rozdíl mezi klidem v hodině nebo v minutě. Zvládly jste to.
Vzkazuji, že jsem měla být víc zticha. Byly to všechno hloupé řeči, bylo to spíš ze žárlivosti, ze strachu o ni, aby se jí něco nestalo. Chtěla jsem angažovat i ostatní, aby s nimi tak byla častěji v kontaktu, častěji viděla děti.
Tohle všechno ji jenom pomohlo. Pomohlo jí to uvědomit si, jak je život skandální, přesto podřadný a jak nic z toho nemá smysl. Po celou tu dobu byla ráda, že nemá povinnost se vázat na děti a ostatní lidi. Ona vědomě už několik měsíců odcházela, nyní se tak na posteli pouze utvrzovala v tom, že je schopna odejít. A že její přítomnost není klíčová a nutná pro vaše životy.
Ona si potvrzovala, že může jít svým vlastním životem a svou vlastní cestou stále dále. Ona vlastně neměla zájem o nikoho jiného než o toho, kdo by jí předal ono pochopení. Všichni ostatní byli pro ni zátěží, kteří svou vlastní omezeností nedokázali pochopit, kde se maminka nachází. Přála si jen úctyhodný klid.
Pořád mi chybí a mám pocit… byla spousta momentů a situací, kdy se dalo chovat jinak a vše mohlo probíhat jinak a mohli jsme tomu předejít nebo jí třeba alespoň prodloužit život. Měla jsem jí zařídit provezení po městě třeba i taxíkem. Ukázat jí ještě svět. Říkala, že už neuvidí svět a ptáčky, ptát se jí už dlouho předtím, co si přeje a vždycky to zařídit.
„Kdybys mi prodloužila život, neudělala bys mi dobrou službu. Děkuji ti, že jsi udělala vše, co jsi mohla. Má bolest pocházela z vědomého rozhodnutí, že chci opustit své tělo a že už neuvidím ty jednoduché věci a zážitky. Věděla jsem ale, že je to úplně zbytečné, protože už jsem to viděla tolikrát a díky tomu jsem si uvědomila, že už mohu jít šťastná pryč."
V astrálních sférách si může jakékoli ptáčky vytvořit. Zvuky, cokoli, co by si přála. Neudělala to, a naopak šla do vyšších sfér a ještě do vyšších.
To že jsem ji ke konci nechtěla většinou k ničemu pustit bylo jen proto, že jsem nechtěla, aby se jí něco stalo. Nedokázala jsem jí říct, že už tu opravdu může být jen pár měsíců nebo let a že už vlastně asi nikdy nebude smět nic dělat a namáhat se, třeba jen skládáním prádla, a vlastně jsem tomu sama nevěřila a věřila jsem naopak, že až zas zesílí, že se její srdce dá zase alespoň trochu do pořádku a bude pracovat, jak má.
Veškeré aktivity, které konala, bylo loučení s tělem. Opravdu někdy věřila tomu, že převezme sílu a opět bude dělat ty důležité věci, i když už dávno pochopila, že vlastně podstatné nejsou. Když toto člověk pochopí a má mladé tělo, může si jít užít život naplno (jak poznáváme při astrálním cestování). Pokud však toto člověk pozná, když má staré tělo, pak si jen potvrzuje nesmyslnost konání v hmotném světě, tu zbytečnost, jednoduchost, ale rituálně se s tímto vším konáním ještě potřebovala rozloučit, což udělala.
Nakonec tím, že jste vy převzala aktivitu a dělala veškeré věci za ni, jste jí právě ukázala, jak je její konání zbytečné a že opravdu může odejít. Být teď pouze sama za sebe, šťastná. Je doslova ve světě, kde je šťastnější než všechny bytosti dohromady ve hmotném světě.
Pořád mně nedocházelo, že už je opravdu konec, i když říkala, že už se nevrátí, a mrzí mě, že jsem dřív a včas nesvolala i všechny další příbuzné.
Tímto z vašeho hlediska nedokonalým přístupem jste jí umožnili naprosto dokonalý a láskyplný odchod, nikdo z vás jste ji tak nemohl stahovat, ale mohla zcela svobodně odejít. Ona věděla, že všichni žijete ten vážný život, kterému všichni věří, a svým způsobem si velice přála, abyste přišli, ale zároveň o to neměla vůbec zájem, protože by někdo z vás mohl pochopit nesmyslnost svého životního konání. Ona byla ráda za to, že byla nakonec sama a s vámi. Dá se říci, že až potutelně odešla v tajnosti. Což ji doteď dělá radost, neboť vám nevzala nic ze světa a vy si stále užíváte ten hmotný svět.
Chtěli jsme s tátou nechat vymalovat pokoj, než se zas vrátí, a koupit novou postel. Říkala jsem jí to, když jsem ji viděla naposledy. Přikyvovala, že ano, a řekla jsem jí, že přijdeme zas druhý den ve stejnou dobu, to taky přikyvovala, myslela jsem, že když zvládla první dialýzu, tak je to dobré, a ona v noci umřela.
Ona to již věděla a věděla také, že i kdyby vám pověděla, že bude odcházet, tak to v nejčistší mysli a klidně nepochopíte, ale že je zvykem reagovat na odchod člověka až agresivním smutným způsobem. To ovšem žádný umírající nechce, to si jenom myslí bláhoví žijící lidé, je to však to poslední, co by si umírající přál. Odchod z těla je velmi láskyplný, jemný a příjemný a ona ho chtěla prožívat vědomě. Vy jste mluvila o hmotném světě a ona s vámi hrála tu hru: „Ano, běž si ten život užít.“ A to vám vzkazuje i nyní.
Byla bych s ní déle, ale protože bratr přijel z větší dálky, pustila jsem je na své místo a myslela, že si ji užiji zas další den, ale po půlnoci pak volali, že zemřela.
Jenom málokterá návštěva dokázala pochopit její aktuální stav. Jsme zpět u toho, že sestřičky věděly v tu chvíli víc než kdokoli z rodiny. Ona vážně netoužila po dalších návštěvách a prokázala byste jí tím špatnou službu. Opravdu chtěla vědomě vystoupit, užít si tento nádherný pocit.
Jestli ví, že jsem ji v tu noc chvíli držela na dálku za ruce, chvílemi jsem jí přála pěkné sny (ale to jen na tu noc, než zas přijdeme, ne napořád) a pustila ji potom ruce v duchu asi 40 minut před její smrtí, netušila jsem, že k ní dojde, jinak bych odvedla otce domů a zůstala s ní a zavolala jí ještě Zdenu, a jestli nezemřela kvůli tomu, že jsem ji pustila, že určitě měla pocit, že ji všichni opustili a že ji tím posílám pryč, že ji nechceme, ale tak to nebylo.
Nádherně jste vyjádřila držení za ruku, když jste ji držela ve svých představách. Víte, to je právě ten moment, ta chvíle... to jediné je opravdu důležité, vaše láskyplné opravdové spojení. Od všech odešla běžným způsobem, s vámi se tak dokázala niterně rozloučit. Na vašem rozhodnutí pustit nebo nepustit byla zcela nezávislá. Ale odcházela ve štěstí, že ji někdo opravdu niterně a láskyplně chápe.
Co zažívala při smrti? Co jsem měla nebo mám dělat já?
„Zažívala jsem velmi zajímavý pocit, kdy jsem nejdříve žila, pak poznávala nebe, opět se navrátila do těla a postupem času jsem získávala víc síly na cestu do nebe. Tělo mě díky svému stáří pustilo. Šla jsem dokonalou cestou. Ty si má milovaná holčičko opravdu užij tento svět, věř všemu, čemu chceš a běž si za tím. A až jednou budeš odcházet, zkus také se tomu jen poddat a naučit se klidnému životnímu průběhu a vědomému odchodu.“
Pořád na ni vzpomínám, na různé momenty z některých nocí nebo dnů v posledních měsících, kdy se bála, že když usne, tak už se neprobudí, že už neuvidí svět, ptáčky, mrzí mě, že jsem nevěděla co s tím dělat.
Je to stále totéž dokola. Když jednou vidíte ptáčka, desetkrát, tisíckrát. Při vědomém odchodu z těla pochopíte, že jste ho viděla již mockrát a že další pohled na něj bude opět příjemný, ale nic více z toho nebude. Neboť při vědomém odchodu jdete do něčeho lepšího, než je poznání ptáčka.
Jestli chce mě, otci, sestrám něco vzkázat.
„Užívejte si život, miluji vás, jsem nad vaším světem, ale nedohlížím nad vámi, protože vy si žijete svůj život. Dá se ale říct, že se potkáme až nastane správný čas. Miluji vás a věřte, že jsem doslova ve všech světech stále s vámi, jen už nelpím na své vlastní formě a charismatu. Jsem s vámi. Miluji vás.“