Setkání Terí a Sidrise (Část 1/3)
Aneb kdo jsem a jak to všechno začalo.
Sleduj neznámou osobu po dobu 0 minut. Zpráva, která změnila průběh hry.
Děkujeme vám všem, kteří jste na naší přednášce v Praze přijali pozvání na cvičení v reálném životě. Na vlastní kůži (či intuici) jsme společně poznali to, o čem jsme den předtím přednášeli. Hra, během níž se nedá předvídat absolutně nic – „Ulov si své štěstí“. Výsledek byl skutečně šokující. Celý průběh a dění hry určují kostky. Určí vám směr, kterým půjdete i jak dlouho budete na cestě. Můžou vás připoutat k neznámému člověku, kterého musíte nenápadně sledovat. Nebo díky nim musíte prvního kolemjdoucího požádat, aby ukázal náhodný směr, kterým máte kráčet. Kombinací je doopravdy mnoho.
Osud zamíchal karty hned na začátku, když Sidris s Terkou zavolali, že mají zpoždění a že si nás později najdou.
Vzhledem k tomu, že nikdo nedokázal povědět, kdy a kde budeme, tak to bylo tvrzení více než odvážné. Věřili jsme tedy, že se to nějak zařídí (to je vlastně účel celé této hry) a šli jsme vylosovat speciální číslo, které pro nás bude mít po celou dobu hry vyšší význam. Padlo číslo 5. Hra pokračovala dále relativně nudně.
Přesouvali jsme se z jedné křižovatky na druhou. Jediné zpestření byla minuta sledování cizího člověka. Tato minuta stačila, abychom přeběhli přes cestu a dostali se za auto, které sprchovalo rozpálené pražské chodníky. S otevřenou náručí jsme uvítali osvěžení a nechali se ochladit padajícími vodními kapkami. Vzhledem k velkému teplu se začali ozývat účastníci s prosbou o krátký oddych.
Najít stín a chvilku v něm posedět. V ten moment pro mě jako průvodce nastala chvíle, ke které jsem měl trochu respekt. Nikdo z účastníků totiž netušil, že existuje kombinace kostek, na kterou nemám odpověď, a právě tato kombinace padla. „Sleduj neznámou osobu po dobu 0 minut.“ Jediné, co mě napadlo, bylo, že žádná z možností, které jsme si určili, se kostkám nelíbila.
Hlas intuice na sebe nenechal dlouho čekat: „Je potřeba něco změnit. Poslechnu účastníky a jdeme se někam posadit.“ Kde to ale má být? Dali jsme tedy kostkám vědomý pokyn, aby nás dovedly na místo, kde si můžeme odpočinout. Určili jsme čísla pro možné směry a na pokyn kostek jsme jedním z nich vyrazili.
Dovedly nás na roh parku, rovnou pod stromy. Kostky dostaly ještě možnost, aby se potvrdilo, nebo vyvrátilo, zda máme zůstat na místě. Kostky jasně odpověděly: „Zůstat.“ „A jak dlouho zde zůstaneme?“ zněla má otázka na kostky.
Z davu se ozvala účastnice Maria: „Vytáhněte dvě šestky. Zůstaneme tu 12 minut.“ Všichni jsme zůstali užasle stát, když se skutečně v dlani objevily dvě šestky. Sedíme pod stromy, povídáme si a po přibližně šesti minutách zazvoní telefon, v němž se ozve Sidris: „Příteli, tak kde se nacházíte?“ Jediné, na co jsme se zmohli: „Čekáme na vás. Posílám Terce GPS souřadnice.“ Jaké bylo překvapení, když jim navigace ukázala 6 minut do příchodu.
Terka se Sidrisem dorazili celý nadšení: „Vy jste si nemohli najít lepší místo na odpočinek, že? Přímo u hotelu jménem Maria.“ Toho jsme si do té doby nikdo nevšiml! Smějeme se, dál chvilku povídáme, ale nechceme moc meškat a znovu přicházejí na řadu kostky. Naše další toulání bylo neméně zajímavé.
Kostky naši skupinu rozdělily a následně na moment znova spojily. Bylo to úžasné - představte si, jak se zcela náhodně procházejí pro Praze dvě skupiny a... pomocí náhodného házení kostek se opět setkají!
Jak se to stalo, si ale nechám jako Miloš Kováč na osobní vyprávění při dalším setkání. Ve chvíli, kdy přesně udeřila odpolední čtvrtá – tedy konec naší hry, na kterém jsme se na začátku dohodli, jsme stáli před vchodem s číslem popisným 5. Vzpomínáte na náš začátek a číslo s vyšším smyslem?
Sloužila jako potvrzující - bylo to naše číslo již od začátku. A k tomu jako bonus jsme skončili na Náměstí Míru, kde se kříží všechny dopravní spoje a každý z účastníků tak měl naprosto bezproblémovou cestu domů. Zdá se vám to až příliš neuvěřitelné? Přijďte si s námi příště zahrát a osobně se přesvědčit, že náhody neexistují.