Sidris rodina: Smysl života
Co vás činí v životě OPRAVDU, ale OPRAVDU šťastným - jen vás - nikoho jiného.
Zážitky z regrese mohou být jako vzpomínky ze včera. Nalézáme důkazy, poučení a smysl života. Dnes vám paní Jana Ch. přináší jedinečný vhled do minulosti, jenž doslova mění historii tak, jak byla sepsána následovníky a zároveň potvrzuje nevyvratitelné. Nechte se unést tímto příběhem od první chvíle ulehnutí do hlubinného stavu vědomí až po celou cestu minulým životem. Budete právem udiveni.
Přihlásila jsem se na regresní terapii již dávno. Přemýšlím, jestli tohle opravdu byla ta správná volba. Chci opravdu vědět, čím jsem byla? Mám odvahu to zpracovat? Co když se můj život tímto od základu změní a já již nebudu tím, čím jsem doposud byla. Milión myšlenek se mi honí hlavou a já jsem si čím dál méně jistá. Vracím se zpátky k sobě ze všech těch myšlenek, co mi bzučí hlavou, a přikládám ruku na zvonek Láskyplného světa. Ze zvonku se ozve velice příjemný hlas – dobrý den, jdete právě včas, hned jsem dole. Minuta, než Jindřich dorazí dolů, se zdá být jako hodina. Začínám být opravdu nervózní. Ovšem nervozita opadne, jen co se Jindřich objeví ve dveřích. Jeho nakažlivý úsměv a hluboký pohled modrýma očima mě zhypnotizovaly ještě před terapií. S Jindřichem si podáváme ruce, srší z něj optimismus a moudro na metry daleko. Po tom, co se seznámím s Jindřichem, vchází do dveří Terezka, půvabná žena s velice krásnou energií. Ocitám se v místnosti, kterou tak důvěrně znám z internetových stránek. Ano, je to ono, odhodlala jsem se a jsem opravdu tady. Terezka nám vaří čaj a my si s Jindřichem povídáme. Zpočátku jsem trošku nervózní, a přestože toho člověka znám pouhých pět minut, již teď mu plně důvěřuji a za chvíli se naprosto oddám do jeho rukou. Když Terezka donese čaj, je nastolena velice příjemná atmosféra. Pak ulehám na lehátko, dostávám pod hlavu polštář a Terezka mě přikrývá dekou. S Jindřichem si ještě chvíli povídáme, Terezka je již připravená se svým počítačem zapisovat mé vyřknuté zážitky. Na základě naší konverzace s Jindřichem jsme se rozhodli, že zvládneme dvě terapie v jedné – astrální cestování a regresní terapii.
Jindřich mi poklidným hlasem říká, ať zavřu oči a pohodlně se usadím a začne mě uvádět do hlubokého stavu. Naprosto se oddávám jeho hlasu a své myšlenky nechávám za zavřenými dveřmi. Ne, nenechám si to zkazit svými myšlenkami, které se zprvu hlásí, ale poté už vnímám jen tvary a světla, které Jindřich popisuje a nechává na mě působit. Dostávám se do hlubokého stavu, ale stále jsem při vědomí. Nedokážu přesně říct, jak šly události po sobě, ale i nyní si dokážu vybavit intenzitu prožitku. Nechávám na sebe působit bílé světlo, které mi proudí hlavou, každou částí mého těla, každou buňkou, padá do mě jako vodopád. Bílé světlo je všude kolem mne, jsem v ochranném vajíčku bílého světa. Nyní si mohu dovolit sestoupení do jiných sfér. Sestupuji po krásných točitých schodech níž a níž, schody jsou krásné, čisté, prosvětlené, schodiště je sice úzké, ale vůbec ve mně nebudí strach, naopak klid. Ocitám se v bílém sále, sál je tak obrovský a stěny se začínají rozpadat, neexistují, je to pouze prostor. Společně procházíme úrovněmi bytí, Jindřich říká, ať vystoupím z těla. Cítím, jak nejsem své tělo, jsem pouhé vědomí. Vědomí, které pouze je. Slyším, ať jdu výš, moje duše či vědomí vzlétá výše. S letem se mi před očima zobrazí modré světlo, spíše modrá světýlka, světélka blikají, vypadají jako nakumulované hvězdičky. Posouvám se stále do vyšších pater výš a výš. Stále se více a více vytělesňuji, opouštím své tělo a připouštím si existenci své duše, s každým patrem se rozpouštím, až se ze mě stává prach, v devátém patře již nic neexistuje, není tělo, není mysl, není já, už není nic, je pouze klid, teplo, radost. Zde si tvořím svou další energetickou ochranu, kumuluji svou energii a uvědomuji si, kdo jsem já. Postupně se vracím zpátky do těla a pozvolna přecházíme v regresi. Nejdříve si vybavuji zážitky ze současného života, z dětství, pak se ocitám v maminčině lůně.
Jdu opravdu do minulého života, ocitám se ve mně známém prostoru, při kterém regrese začínala. V bílém sále plném světla. Rychlými kroky se blížím k tunelu, v tunelu fouká vítr, je tam větrno, intenzivně, vítr mě popohání dál a dál, žene mě tam sám, vím, že toto je nejlepší verze mého současného já, mám na sobě nádherné bílé šaty a procházím tunelem, tak, jak mě Jindřich naviguje. Tunel je tmavý a dlouhý, na konci je opět bílé světlo a brána. Brána je veliká a zlatá. Stojím před ní, dívám se na ni. Jindřich říká, že až zazní číslo jedna, otevřu bránu, projdu jí a v záplavě bílého světla se ocitnu ve svém pro mě důležitém minulém životě, ze kterého si nyní mám vzít ponaučení. Slyším číslo jedna, bránu lze otevřít jen velmi těžko, ale zvládám to. Ocitám se v bílém světle, bílé světlo se mění v dým, kouř, ze kterého postupně vystupují obrazy. Ocitám se v nějaké vesnici, je asi 15. století. Na podlaze jsou malé kachličky ve tvaru kočičích hlav. Jsem na tržišti, kde je šum a ruch. Je slunečná sobota dopoledne a já si užívám volný čas po úspěšném trénování střelby. Brzy budou závody a já přeci musím zvítězit. Cítím své sebevědomí a nadřazenost nad zdejšími lidmi. Mám mohutné, robustní tělo, veliké břicho, na sobě nabrané kalhoty a špičaté boty, oproti ostatním jsem vskutku honosně oděn. Svou moc a sílu ještě zdůrazňuji tím, že mám u pasu meč. Ovšem uvnitř nejsem takto silný, jsem šlechetný a v podstatě velice zranitelný muž. Lidé se mě možná trochu bojí, mají ze mě strach a respekt, protože jsou mí poddaní. Zřetelně se mi vybaví název místa, nacházím se na hrabství Grabštejn. Následovně mi hlavou projíždí název Spree. Procházím kolem stánků, stánky vypadají jako z pohádek. V jednom stánku prodává žena bylinky, cítím se k ní přitahován. Je velice krásná, má velké modré pomněnkové oči, opálenou pleť, štíhlou postavu, na hlavě šátek. Prodává tady bylinky, a nádherně voní po bylinkách a květinách, ach jak líbezná vůně. Ona je jediná, kdo se mě nebojí a já jsem tady tajně kvůli ní. Procházím se tam, jakoby mi to tam patřilo, ale stejně jsem tam kvůli ní. Jmenuje se Marghareta, to vím naprosto zřetelně. Když se zaměřím na její obličej, poznávám v něm svou současnou sestru, je to velice silné a já v terapii uroním slzu. Mé jméno je Jindřich. Moje současné vědomí zapochybuje o tomto faktu, jelikož to připisuje skutečnosti, že terapeutovo jméno je Jindřich a já nemám dostatečně vyvinutou fantazii na to, abych si vymyslela jiné jméno. Rozhodnu se ignorovat svou soustavně kritickou mysl a oddávám se přítomnému momentu Jindřicha na ranním sobotním trhu. Posouvám se o pár roků v tomto životě vpřed, Margharetě jsem zařídil práci na svém dvoře, takto mohla povýšit a vést lepší život. Na mém dvoře je o ni dobře postaráno a to jsem rád. Marghareta se stává následně mou ženou, porodí mi dvě děti - dceru a syna. O dceři říkám naprosto jasně, že se jmenuje Anna, nad jménem syna ještě chvíli váhám a vyslovuji jméno Anton. Děti i svou ženu naprosto miluji, žijeme idylický život. Děti rostou a já jsem vděčný, že jsem ji našel. Vím, že je to ta pravá žena pro mne. Ovšem v mé hlavě stále kolují výčitky. Proč? Vracím se v čase opět zpět, jsem mladší. V nedaleké hospodě či pivovaru, později pojmenovaném jako Grabštejnský pivovar, který jsem nechal vybudovat, jsem se ještě předtím, než jsem poznal Margharetu, chodil opíjet s místním služebnictvem. Lidi mám velice rád, o ženy jsem také neměl nouzi, a tak jsem se v jedné opilecké noci pomiloval se zdejší služebnou a té jsem udělal dítě. Zapřísáhl jsem ji mlčenlivostí a tím, že nikdy nesmí nikomu říci, že dítě je moje. Na dítě dávám peníze, ovšem se ženou se nestýkám, žena je nejspíše zahořklá a ve vesnici se stejně říká, že dítě je moje. Mám z toho celoživotní výčitky, mám levobočka se ženou, kterou nemiluji a nechci s ní být, doufám, že ještě někdy někoho v životě potkám. Převzal jsem po otci panství, ještě jako velmi mladý. Krátce po převzetí panství se ocitám na velké hostině a já vím, že v dálce řádí nepokoje a schyluje se k bojům. Jsem mladý, nevím, co budu dělat, bojím se. Útěchu nacházím v knihách, nechávám si je dovážet a vím, že v nich najdu návod, jak vést svůj lid. Mám velikou knihovnu ve své pracovně a ta je téměř ke stropu plná mých milovaných knih. Hodně čtu a analyzuji. Ve své dřevěné knihovně s výhledem na rybník kouřím svou dýmku a dumám nad rozhodnutími. Analyzuji věci, píšu si čísla, rozhodnutí dělám velice uvážlivě. Panství kvete, nastávají dobré časy. Jsem dobrý panovník, chci to nejlepší pro svůj lid, chci dobro a radost pro všechny. Nechávám organizovat koncerty na náměstí, divadla, pořádám zábavný program. Lidé se veselí, kolem běhají šašci ve žlutočervených oblecích a hvězdicích na hlavě. Lidé si ke mně vybudovali důvěru. Za otcovo zlato, ze kterého jsem měl velice špatný pocit, jsem nechal vybudovat školu. Je to malá škola s malými dřevěnými lavicemi pro děti do 10 let. Některé děti se učí psát a číst. Nařídil jsem vybírání daní z obchodů. Lidem se to zpočátku nelíbilo, ale zvykli si. Pak se v čase posunu a vidím sklonek svého života. Na smrtelné posteli ležím s těžkým zánětem průdušek a oteklým krkem, kolem mne stojí moje milovaná Margharita, dcera a syn. Oba jsou již velcí, syn bude brzy plnoletý a vím, že jsem ho dobře vychoval a že bude dobrým následovníkem. Jediné, co mě v tomto životě opravdu mrzí, je, jak jsem se zachoval k ženě z hospody a mému prvnímu synovi. Vím, že tento syn byl první a měl by převzít vládu, ale bohužel to tak nejde. Odcházím s touto výčitkou. I přes tuto výčitku vím, že jsem byl dobrý člověk a udělal jsem to nejlepší, co jsem mohl a uměl. Jindřich mi dává poučení, jelikož jsem v součastném životě zbytečně činorodá, nikdy nejsem se sebou stoprocentně spokojená a občas nevím, jak se mám rozhodnut. „Již nemusíš, toto jsou jen staré vzorce chování. Rozšiřuj hlavně dobro. Rozhoduj se na základě analýzy informací a hlavně pocitu.“
Terapie končí, můj minulý život mě naučil, co měl, navracím se zpět k sobě. Po otevření očí mě čeká terapeut Jindřich a Terezka s velikými úsměvy na tváři a s otázkou. Vy se vyznáte v historii? Odpovídám, že vůbec. Proč? Oni se ptají, zda Grabštejn znám, je to kousek od místa, kde se nacházíme, vykulím oči a říkám, vážně? Následně mi říkají, že Jindřichovi bylo opravdu předáno panství a že Grabštejnský pivovar je tam od nepaměti. Roztočí se mi hlava, vážně se to stalo? Ne, to musel být výplod mé fantazie. Stále tomu nevěřím. Odcházím s velice povznášejícím pocitem a vím, že já jsem vládce své síly. Po terapii volám své sestře, která se v současné době zajímá o homeopatii, bylinky, také vystudovala farmacii, protože ji bylinky opravdu zajímaly. Popisuji jí detailně své zážitky. Informace o tom, že ona je ta Margharita a že byla kořenářka, je na ni opravdu moc, což chvíli nedokáže vůbec uchopit a rozpláče se. Stále tomu nevěřím, daly jsme se ale do pátrání na internetu a v knížkách, zda opravdu někdo takový v historii byl? Jestli to byl opravdu panovník, musíme ho přeci dohledat. A také jsme našly.
V druhé polovině 13. století byl vybudován hrad Grabštejn, v těchto dobách zde vládli pánové z Donína, a to až do druhé poloviny 16. století, kdy předávají panství Jiřímu Mehlovi ze Střelic. Mnohé informace jsem našla v němčině, jelikož není tolik českých zdrojů, proto zde uvedu i německá jména. Kolem roku 1398 – 1460 zde žil jistý Jindřich VIII. Donínský (Heinrich VIII. zu Dohna Grafenstein), jeho ženou byla Margarethe Gusnar. [1] Margarete nebyla šlechtického rodu. Jindřich měl 3 děti, zdroje uvádí jiná jména i pohlaví, dozajista měl dceru Annu (Anna zu Dohna Grafenstein). [2] O Anně se píše, že měla dva další sourozence – Friedricha a dalšího sourozence, jehož není uvedeno. Pivovar zde byl založen někým z Donínů, neví se sice historicky kým přesně, ale mnohé zdroje uvádějí tuto informaci. Grabštejnské pivo bylo známé v celém okolí. [3],[4]
"Po Grabštejnském pivu se olizovali štamgasti z celého Hrádecka."
Na začátku 15. století probíhaly husitské války. V roce 1428 došlo k bitvě u Chrastavy, vojska táhla okolo Hrádku nad Nisou. Tento rok je opravdu rokem, kdy vládl Jindřich VIII. Je možné, že zrovna z této bitvy měl Jindřich v regresi strach. [5] K pojmu Spree, který se mi zřetelně vybavil, jsem našla nedaleký zámek, který je postavený na německém území, přibližně 70 km od hradu Grabštejn. Tyto všechny fakty mohou být pouhou náhodou a shodou okolností. Nikdy předtím jsem se o Grabštejn nezajímala, nikdy jsem tam v tomto životě nebyla a podobnost s osobami z regrese nejspíš není čistě náhodná.
Po skončení terapie samozřejmě člověk stále dumá nad všemi zážitky a věcmi, které prožil. Pár dní na to ještě stále doznívaly Jindřichovy návyky, pocit nafouklého a plného mužského břicha, jeho síla, sebevědomí, nadhled. Do mých doposud vcelku normálních dní, plných bezprostřednosti, se rozlilo hluboké rozjímání nad tím, kdo vlastně jsem. Vyvstala potřeba být sama se sebou, zpracovat zažité události a neustálé nutkavé přemýšlení nad tím, zdali to opravdu byla pravda či ne. Rozhodla jsem se tedy, že Grabštejn samotný musím navštívit a vidět. Hrádek nad Nisou mi byl velice povědomý, již z internetových dokumentů jsem věděla, že zrovna na tomto místě byly první dlaždice v Čechách. V regresi jsem také viděla dlaždice, tzv. kočičí hlavy. Během výletu na Grabštejn jsme se sestrou, která se taky naplno ponořila do pátrání Jindřichově historii, natrefily na základní školu v Hrádku nad Nisou. Tato škola se jmenuje základní škola Donínská a probíhá v ní výuka pro děti od 1. do 5. třídy. Bohužel o základech školy se moc neví, jelikož všechny dochované dokumenty vzaly zasvé při povodni, a tak se snaží i místní dopátrat, jaký je původ školy. Pro sebe jsem se jen usmívala. Dozajista si nemyslím, že Jindřich položil snad základní kámen této školy, ale jsem si jistá tím, že se ve své době jako jeden z prvních zasloužil o vytvoření podmínek pro získání vzdělání, dostupného obyčejným lidem v této oblasti. Pak jsme dorazily až na hrad samotný. Krásná stavba se nalézá na zeleném kopci. Na grabštejnském nádvoří jsem opravdu zažívala tzv. „déjà vu“ (pocit již zažitého). Vzpomínky z terapie se zase začaly vybavovat a dostávaly jasné obrysy. Myšlenka, že tady jsem už opravdu byla, se vážně nedala ignorovat. Hrad je velice pěkný, ale po Donínech zde zbylo pramálo dochovaných věcí, protože hrad prošel mnohými rekonstrukcemi. Ovšem pár věcí s historií hradu a mou regresí mi nešlo do hlavy. Z terapie si pamatuji, že Jindřich byl velice sečtělý a vlastnil ohromnou hnědou dřevěnou knihovnou. Při návštěvě hradu si pamatuji, že jsem pořád čekala, zda velikou dřevěnou knihovnu plnou knih uvidím. Místo, kde Jindřich přemítal nad svými rozhodnutími a inspiroval se v knihách. Ovšem na hradě jsem viděla pouze středně velikou dřevěnou knihovnu naplněnou nemnohými knihami. Dozvěděla jsem se, že knihovna patřila Jiřímu Mehlovi ze Střelic a že knihy jsou jeho. Vnitřně jsem s touto informací nerezonovala a byla jsem vcelku naštvaná, že to přeci nemůže být tak jisté, že všechny knihy patřily jemu. Jiří Mehl ze Střelic odkoupil hrad po posledních Donínech. O Jiřím se traduje, že byl velice vzdělaný a sečtělý člověk, humanista, astrolog, a hrad se za jeho vlády těšil velikému rozmachu. Tento člověk byl historicky jeden z velice významných pánů na hradě. Měl údajně značně velikou knihovnu s více než 1000 svazky, z čehož se dochovalo pouhých 17 svazků, jelikož musel své knihy kvůli dluhům a podvodům prodat. Moc se nemluví o tom, že falšoval dokumenty a podváděl na daních, zadlužil panství a z toho důvodu byl nucen většinu svých knih prodat. Bohužel většina dokumentů a informací o Donínech údajně vzala potopa, proto o nich nejsou dochovány informace. Nejvíce informací je dochováno z dob Jiřího Mehla ze Střelic. Možná byla knihovna i knihy opravdu jeho, ovšem z mé regrese vím, že tam ta knihovna byla dříve než Jiří Mehl ze Střelic. Pořád jsem přemýšlela nad tím, jak by se Jindřich dostal z hradu až do pivovaru na náměstí v Hrádku, kde se vydával za obyčejného člověka a přátelil se svými poddanými. Odpověď na svou otázku jsem dostala ve chvíli, když jsem se byla podívat do sklepení. Na hradě je podzemní chodba, která byla vystavěná za dob Donínů a tato cesta vede údajně až do Hrádku nad Nisou, přímo na náměstí, nedaleko místa, kde se nacházel pivovar.
Je zde plno dalších důkazů, které poukazují na to, že regrese není výmysl či výplod fantazie. Je to úžasná cesta plná poznání a rozluštění věcí, které by člověk možná nerozluštil za celý život. Když se podívám do svého současného života, máme s Jindřichem opravdu hodně společného. Také jsem se narodila na trojzemí, kde se mluví „trochu polsky a trochu česky“, jak zpívá Jarek Nohavica. Němčinu jsem se učila od 9 let, pozoruhodné na tom bylo, že jsem si ten jazyk jakoby pouze vzpomínala, nešlo o žádné náročné učení a biflování. Jazyk mi při studiu ekonomie tak chyběl, že jsem se přihlásila i na studium německého jazyka. Obě studia jsem dokončila a s němčinou jsem i nyní v každodenním kontaktu. O určitýchosobách z mé regrese tuším, že to byli lidé, kteří figurují i v mém životě. A i kdyby ne, tak život Jindřicha mi pomohl pochopit určité události v mém životě. Jindřichova žena Marghareta, která v regresi zpočátku prodávala bylinky, představovala mou současnou sestru Martinu, člověka mně i v mém současném životě nejbližšího. Sestra byla od malička fascinována bylinami a květinami a jejich léčivým účinkem. Z toho důvodu i vystudovala farmacii. Ovšem chtěla se vrátit ke standardním způsobům léčení nemocí, proto se nyní zabývá homeopatií. Podobnost i s tímto faktem je veliká. Žena, s níž Jindřich měl první dítě a celý život trpěl tím, jak se zachoval, ta zase představovala mého bývalého přítele. Za dobu našeho vztahu jsme zažívali zvláštní situace, kdy nás například osud zavál opravdu kousek od Grabštejna, ačkoliv pocházíme oba z jiné části republiky. Na těchto místech jsme zažívali vrcholné hádky, jak o materii, tak o duchovno, a měla jsem pořád pocit, že mi něco vrací. Stále jsem se sama sebe ptala, jestli jsem někdy něco udělala já jemu, že se ke mně takhle chová. A že jsme oba dobří a hodní lidé, ale k sobě se tak chovat neumíme. Po několika letech jsme se rozešli, a to ani ne v dobrém. Po tom, co jsem s ním strávila půlku svého tehdejšího života, odešel jako cizí člověk, našel si jinou ženu. Cítila jsem se ukřivděně a zraněně, usilovně jsem se snažila, ale nemohla jsem mu odpustit. Odpustit pro mě bylo jako veliký balvan. V den, kdy jsme byly se sestrou na Grabštejně, mi dodatečně přišla na mysl informace o něm jako o odstrčené ženě. Celé jsem to najednou pochopila a dávalo to smysl. Rozplakala jsem se, jak radostí, tak smutkem a lítostí. V ten moment mi bylo líto toho, jak se Jindřich k ženě zachoval, a pokud opravdu existuje karma či osud, nemohlo to být vymyšleno lépe k mému pochopení. Vracel mi to, že já jsem mu tehdy dělala to samé? Nevím, ale s požehnáním a teplem na srdci jsem mu skrze vesmír poslala velikou omluvu, odpuštění a smíření se s celou situací. Konečně jsem zlobu a lpění na křivdě, kterou jsem v sobě měla, proměnila v lásku a odpuštění. A velikou shodou okolností, v ten den, v tu samou hodinu, současně s tím, co jsem byla na Grabštejně a došla k tomuto prozření, probíhala svatba mého bývalého partnera. Což jsem se tedy dozvěděla až asi o týden později, ale o to více mi to přišlo magické. Tuto informaci jsem potom mohla přijmout a s velikou pokorou a ze srdce jsem mu pogratulovala a pousmála se nad božským načasováním věcí a událostí. Hněv se vážně rozpustil a mě už se tato křivda nedrží. Přestože by si třeba někdo mohl říct, že jsem tenkrát nemohla zažít Jindřichův život a že to nemůžu dokázat, tak celý tento prožitek mi pomohl hlavně k tomu, že si nenesu v sobě balvan zášti a hněvu, ale že jsem mohla konečně odpustit a jít dál. Hluboké a rozjímavé stavy nad minulými životy za pár dní odezněly a já se vrátila do svého života, ale o to více v plné síle. Žiji přeci svůj nynější život, zůstala pouze Jindřichova síla, stabilita a jeho zdravé sebevědomí. Uvědomění si toho, že každý okamžik je opravdu pomíjivý, a ať měl Jindřich velikou moc a majetek, není třeba na těchto věcech lpět. Jediné, co opravdu zbude, je duše… [1] https://gedbas.genealogy.net/person/show/1181608705 [2] https://www.myheritage.cz/names/anna_burggraf%20von%20dohna%20auf%20grafenstein [3] http://www.pivovary.info/historie/efg/grabstejn.htm [4] http://www.dejiny-sluzebni-kynologie.cz/clanky/historie-objektu/grabstejn.html [5] https://cs.wikipedia.org/wiki/Bitva_u_Chrastavy
Korektura českého textu Jaroslav Hála