Reálně jsem prohlédla do astrálního světa - nyní žiji jinak

V Astrální akademii jdeme za poznáním pouze čistou praxí. Jedině váš osobní prožitek, vaše reálná zkušenost, jen to ve vás zanechá nevyvratitelnou stopu a pak již jen nevěříte - vy již nyní víte. Stejně tak, jako se přesvědčila Vládkyně Síly (studentka Astrální akademie) Voupo při meditaci zraku. Vše, co v článku popisuje, reálně viděla s otevřenýma fyzickýma očima. Nikoli niterným zrakem v meditaci. 

Tak tohle je kouzelný svět!

Sedím v obýváku na gauči a pozoruji protější stěnu, která se přibližuje, oddaluje, mizí, opět se navrací, mění tvar a barvu. Přes stěnu běhají různé stíny, které vytvářejí neurčité obrazce a jsou neustále v pohybu. Je to jako projekce, která nejdříve nedává žádný smysl, ale neuvěřitelně mě fascinuje. Teď už se nehýbe jen protější stěna, ale celá místnost.

Všechny věci, které v mém okolí jsou (a já vím, že tam jsou, protože jsem na každou z věcí mnohokrát sáhla), – jako by najednou nebyly. Je to jedna ohromná energie, která je neustále v pohybu. Najednou vidím v pohybu úplně vše. Jako by žádná hmota neexistovala – ty reálné věci, které každý den používám a jsem přesvědčena, že tu jsou, – najednou neexistují. V tomto stavu bych byla schopná uvěřit, že všechno kolem mě je jen výplodem mé fantazie a že pouze tahle stále proudící energie neurčitých tvarů je skutečná a nic jiného není.

Tahle fascinující „říše“, v které se snažím setrvat co možná nejdéle, mi nakonec dává poznat jednu ohromující skutečnost, – a to, že jediným pevným bodem v této místnosti/bytě jsem já sama! To je ohromující zjištění, které jsem prožila.  

Ovšem jedna nezodpovězená věc tu pro mě stále zůstává...

Pokud jsem schopná nevidět zeď, která tu běžně je, musím být tedy schopná i přes zeď vidět do vedlejší místnosti. Nebo ne? No to se mi zatím ještě nepovedlo, ale věřím, že i k tomu jednou dojde. Postupně se tedy vracím zpět do reality (i když po tomto zážitku si nejsem zcela jistá, co realita je, a co není, který z těch dvou světů je vlastně skutečný, a který není?) – tento návrat je dosud to nejzajímavější a nejsilnější, co jsem v Astrální akademii zatím zažila.

Vracím se zpět do běžného světa/hmoty jakoby přes určitý trans, už sice zase vidím a vnímám stěnu, nábytek i okolní věci, na které si mohu sáhnout, ale stále jakoby koukám přes ně (takové to koukání do blba)... Jsem tu na sedačce v obýváku, a přesto tu ještě úplně nejsem. Podle hodin zjišťuji, že v „kouzelném světě“ jsem byla něco málo přes půl hodiny. Což mi přijde jako slušný výkon :) 

Ovšem probuzení/návrat do stavu, kdy jsem schopná se zvednout a jít cokoliv dělat, trvá něco málo přes hodinu. Ačkoli svým fyzickým tělem hýbu (nebo aspoň jsem celou dobu přesvědčená, že jde o fyzické tělo) nemohu se jakoby usadit – jako bych byla někde na půli cesty.... Přichází neskutečná zimnice, která trvá celou hodinu – ruce mám jak kus ledu. Tělo mě sice nebolí (myšleno fyzické), ale je naprosto v jiném stavu, než jsem běžně zvyklá. Cítím, jak mi v každičké části těla proudí energie je to jako takové příjemné, ale hodně silné šimrání ze vnitř.

Musím říct, že i přes tu nehoráznou zimu si celou hodinu, kdy procitám, maximálně užívám. Je to něco neskutečně intenzivního, silného, a přesto příjemného – nenechává mě ta energie v klidu. I když si netroufám vstát, protože se mi stále mírně motá hlava – mám neustálou potřebu se hýbat, protahovat, neustále měnit pozici sezení, v klidu být rozhodně nedokážu a nechci. Je to naprostý pocit extáze.”