Vzkaz z nebe

Vzkaz z nebe

Maminko, tatínku,
Pokud právě plánujete, že mi otevřete brány, abych mohlo přijít na svět, chtělo bych vám vzkázat:

Hned od začátku těhotenství, kdy si mnoho lidí myslí, že jsem ještě pouhé "něco", co se vytvořilo ve vajíčku maminky, dokážu už vnímat.
Poznám, jestli je mamina smutná, či veselá, jestli je jí zima, nebo velké horko...
Poznám, jak se cítí...
Proto prosím, mluvte spolu hodně a ty, tatínku, jí věnuj ještě více lásky, pozornosti a péče, než dříve.
Zaslouží si to.

Nehádejte se příliš a Nekřičte na sebe, všechno vnímám, cítím...
Těhotenství trvá jen krátkou dobu, ale spoustu vjemů si ponesu od prenatálního života po celý následující život.

Mám jen vás, proto prosím, buďte ke mně po narození milí, laskaví.
Nezlobte se na mě, když pláču.
Není to z rozmaru.
Devět měsíců jsme s maminkou provázáni, v jejím bříšku je mi příjemně, útulno. A narozením se pro mě vše mění, svět je v mých očích najednou tak obrovský, neznámý... !!

Možná se bojím, možná je mi zima, nebo mám hlad? A třeba potřebuji jen obejmout.
Něžná blízkost vás, rodičů, a především maminky, je pro mě k nezaplacení.

Až povyrostu a začnu objevovat svět, nedržte mě mermomocí příliš zkrátka. Potřebuji si plno věcí osahat, ochutnat, poznat je.
Dávejte na mě dobrý pozor a pokud něco rozbiji, předem se omlouvám, mé ruce jsou zatím příliš malé, nemotorné...
Dávejte mi, prosím, často najevo, že mě milujete. Tak, jako miluji já vás.

Čas letí a nečeká.
Než se nadějeme, začnu chodit do školky, do školy.
Jestli mi nějaký předmět nepůjde, tak, jak byste si představovali, netrestejte mě, prosím.
Je dost pravděpodobné, že mě bude více zajímat jiný předmět a v něm budu vynikat.

Maminko, tatínku, mějte mě, prosím, rádi, buďte ke mě pozorní, nechte mě poznávat svět, v pokoře a klidu.

Až budu velké tak, jako vy, a budu se muset vydat vlastní cestou životem, moc rádo vám pak řeknu;
"mami, tati, děkuji vám za krásné dětství!"

Dula s duší