Puberťákův průvodce pro rodiče

Mami a tati,

zdravím vás ze svý poslední výpravy. Vaří tady dobře, ale jinak tu vládne chaos, hormonální bouře a občasný výpadky logickýho uvažování. Signál je tu na prd, mapa neexistuje a průvodce mi dělá můj mozek, kterej je tu taky poprvý. Zavazadlo s racionálním myšlením prej dorazí pozdějš, zhruba za 10 let. Zbývají mi emoce a instinkt.

Jo, mluvím přesně o tý divočině, který vy říkáte dospívání.

Často udělám něco, co vám působí srdeční arytmii a nový vrásky na stále vyšším čele, ale není to tím, že bych byl úplně mimo. Křičíte na mě: „Co sis sakra myslel?“, jenže odpověď je jednoduchá: Nemyslel. Aspoň ne tak, jak byste si představovali. Chybí mi totiž poměrně značná část prefrontální kůry mozkový, kterou používáte vy, a nejsem si teď ani jistej, jestli vám to mám závidět.

Vím, že mě máte rádi, ale momentálně jsou pro mě středem vesmíru kámoši. Prosím, zkuste to pochopit. Ale nenechte se zmást – i když se tvářím, že vás ignoruju, bedlivě sleduju každej váš krok.

A teď k věci. Co můžete udělat, abych tuhle expedici přežil a zároveň abyste z ní nezešíleli ani vy? Sepsal jsem pár tipů:

1. BUĎTE MAJÁK, NE GPS

Vidím vás. Slyším vás. Možná neposlouchám, ale slyším. Fakt jo. I když vaše rady házím za hlavu rychlostí světla, stejně se mi ukládají někde hluboko v mozku, kde na ně jednoho dne omylem narazím. Takže mi dál sviťte na cestu, ale nenuťte mě jít přesně podle mapy. Nepotřebuju ukazatele, svodidla a závory. Občas budu bloudit, občas se vymelu, ale nakonec si cestu najdu.

2. DEJTE MI PROSTOR DĚLAT CHYBY

Jasně, bylo by super, kdybych se učil z cizích přešlapů. Jenže já ty věci potřebuju zjistit na vlastní kůži. Dejte mi volnost, ať si nabiju nos, ale buďte u mě, až se budu zvedat.

3. JAKÝ JSTE BYLI VY

Nechci slyšet jen to, jak vám všechno šlo a jak byste si tohle a tamto nedovolili. Chci vědět, co jste prováděli, co vám nevyšlo, jaký kraviny jste dělali a co jste se z nich naučili. Chci slyšet příběhy. A pak mi dejte prostor, abych si já vytvořil svý vlastní. Bude mi to užitečnější než tisíc kázání.

4. POMOZTE MI VIDĚT ZA DISPLEJ MÝHO VESMÍRU

Neustále mi připomínejte širší souvislosti. Budu vydávat neartikulovaný zvuky a dávat vám jasně najevo, že vůbec nemůžete pochopit, čím procházím, ale ve skutečnosti vás vnímám. Občas se tak ponořím do vlastního dramatu, že zapomenu, že svět bude existovat i příští tejden. Potřebuju, abyste mě ujistili, že když mě něco sejmulo dneska, neznamená to, že to bude problém navěky. Jo, budu obracet oči v sloup a tvrdit, že “tohle” rozhodně nikdy nepřebolí, ale někde uvnitř mě to uklidní.

5. ZACHRAŇUJTE MĚ

Potřebuju vědět, že když se dostanu do průšvihu, můžete pro mě přijet bez otázek, bez řevu, bez „já jsem ti to říkal“. Zároveň mi ale taky tisíc a jedenkrát zopakujte, že tu jste i na normální pokec, kdykoli to budu potřebovat. Tisíckrát vás s tím pošlu do háje, ale pak si pokecáme a já se vám svěřím.

6. ZAJÍMEJTE SE O MOJE VĚCI

Vím, že vám možná moje zájmy přijdou jako nabídka lekcí z jazyka mimozemšťanů. Ale když se budete aspoň snažit pochopit, co mě baví, a nebudete nad tím ohrnovat nos, budu si toho vážit. A možná vás sám začnu do něčeho zasvěcovat.

7. BUĎTE KE MĚ FÉR

Jo, občas mám ego větší než Tichej oceán. Myslím si, že všechno vím nejlíp, a když mě opravíte, budu dělat, že jste úplně mimo. Ale uvnitř si to přebírám a nezahazuju to všechno do směsnýho odpadu. A jestli se ke mně budete chovat s respektem, jednoho dne vám to vrátím. Až mě zase budete potřebovat vy.

Protože jednou ta mlha kolem mě zmizí a vy před sebou uvidíte dospělýho, sebevědomýho a rozumnýho člověka. Ale do tý doby se radši připoutejte. Bude to dlouhá a divoká jízda.

S láskou, váš puberťák

Podle: https://2cm.es/So70