Příběh z regresní terapie - získání vyrovnanosti
Regresní terapie vás bere do vašich minulých životů, kde hledáme i potvrzení pravdivosti. Jak bude vypadat váš příběh? Možná jako v tomto příběhu, nebo zcela jiný?
Smrt, tělo, duše, vědomí, karma, znovuzrození a převtělování – právě tyto pojmy bývají nejčastěji zmiňovány v souvislosti s reinkarnací. Co tedy z pohledu reinkarnace rozumíme tělem a co duší? Co je smyslem znovuzrození a převtělování? Co je to karma a jak se podílí na procesu reinkarnace? Jak přistupují k reinkarnaci světová náboženství? Právě objasnění zmíněných otázek a mnoha dalších nám ukáže Lucie Svobodová.
Hmotné tělo je hrubý element, který není naší pravou podstatou. Přesto v dnešní době existuje mnoho lidí, kteří jsou přesvědčeni o tom, že tělo je to nejdůležitější, co máme. Tito lidé věří, že smrt těla znamená konec a to je jedním z důvodů jejich strachu ze smrti. Prentice tvrdí, že vše hmotné je jen dočasné, tzn. i tělo. Věří, že tělo je pouze nástrojem ducha v pozemském stavu. Védské učení charakterizuje tělo jako mrtvou hmotu, která oživuje životní sílou a za skutečné vlastním já považuje duchovní bytost.
Ze způsobů, jakými tito autoři definují tělo je zřejmé, že věří v existenci „něčeho“, co přesahuje tělo svou důležitostí a významem, je to duch. Těla mohou nabývat různých forem. Evoluce uvádí, že duše prochází různými tělesnými podobami od ryb, rostlin, hmyzu, zvířat, lidí až po dosažení stavu duchovní vyspělosti, ve kterém se duše zcela odpoutá od hmotných těl. Ryby jsou považovány za nejnižší a lidé za nejvyšší z tělesných forem. Tyto formy jsou odrazem vyspělosti ducha, který v nich přebývá. Lidské tělo je z pohledu duchovního růstu považováno za nejvýznamnější a pouze tato podoba umožňuje seberealizaci ducha a jeho vysvobození z cyklu znovuzrození.
je na rozdíl od těla elementem jemným a trvalým. Trvalost či nesmrtelnost duše je zakotvena v mnoha duchovních textech, které pojednávají o tom, že po smrti nás čeká nebe nebo peklo v závislosti na tom, jak jsme žili (viz 3. část, Karma).
„Duše se nachází v srdci každé živé bytosti a je zdrojem všech energií, které udržují tělo při životě.“ Šríla Prabhupáda
Ze slov Šríly Prabhupády je zřejmé, že díky duši je tělo živé. Přítomnost duše v těle je nazývána vědomím. Duše přichází z duchovního světa, tj. od Boha, do hmotného světa a pod řádným vedením se může vrátit zpátky k Bohu. Edgar Cayce věnuje část své knihy objasnění toho, jak se kdysi duše dostaly do těl. Nehmotné duše se pohybovaly v blízkosti Země a chtěly poznat prožitky zvířat, které sledovaly. Některé proto vstoupily do těl zvířat. Tím však došlo k tomu, že v jednom zvířecím těle byly naráz 2 duše – zvířecí a lidská.
Lidské duše byly v tělech zvířat duchovně „znečištěny“. To se projevovalo nenávistí, pohrdáním a nedostatkem respektu ke svobodě druhého. Díky tomu tyto duše zůstaly v tělech zvířat uvězněny a nebyly schopny se z nich dostat ven. Duše, které do těl zvířat nevstoupily, chtěly svým druhům pomoci, ale byly bezmocné. Proto zasáhl Bůh – stvořil dokonalé lidské tělo, do kterého se tyto duše reinkarnovaly a v této podobě již mohly pomoci uvězněným druhům. Tento okamžik je v bibli symbolizován stvořením Adama.
Smrt je to nejjistější, co potká každou živou bytost. Jak již bylo zmíněno výše, někteří lidé z ní mají strach, protože se bojí, že po ní již nic nenásleduje. Co je smrt? Smrt skutečně znamená konec, ale pouze pro tělo. Jak je psáno v Bibli: „Prach jsi a v prach se obrátíš.“ Po smrti se hmotné tělo skutečně promění v popel, prach nebo trus. Oproti tomu duše nezaniká, zrodí se v novém těle. Detailní pojednání o smrti a umírání je obsaženo v Tibetské knize života a smrti. Tibetský buddhista Lamas rozlišuje 4 druhy přeměn, tzv. „Bardo“:
Kde pramení strach ze smrti podle Anila Rajvanshiho? Smrt je traumatickou zkušeností, která je doprovázena ztrátou identity a někdy také bolestí těla. Strach bývá uváděn v souvislosti se ztrátou formy a identity. Jedná se o strach z neznáma a nevědomosti, protože pokud existuje duše bez těla, nemusíme se bát smrti. Duše se během života učí a snaží dosáhnout vyššího stupně vědomí, v době smrti je však tento proces přerušen nebo odložen. Smrtí také živá bytost ztrácí schopnost měnit paměť. Proč je umírání bolestivé? Bolest a potěšení jsou projevy každého těla. Bolest blokuje ostatní smysly a je to pravděpodobně následkem toho, že se tělo snaží regenerovat, což vyžaduje vysokou koncentraci.
Fyzická i psychická bolest má stejné projevy v mozku. Právě oddělování ducha od těla je považováno za zdroj bolesti. Jogíni cvičí ducha, aby se osvobodil z cyklu znovuzrození. Cvičením těla a mysli se dá bolest zmírnit či zcela odstranit. Odstranění impulzů přicházejících do mozku z různých částí těla lze dosáhnout praktikováním kundaliní jógy. Ta slouží k izolaci vědomí od těla. Základním tématem indické jógy je vysvobození z cyklu znovuzrození díky “čisté duši”. Odstraňování životních vzpomínek při smrti je bolestivé. Duch nemůže nic dělat bez těla a tělo umožňuje duchu, aby měnil jeho charakter. Smrt je nejtraumatičtější zkušeností živé bytosti.
„Duše se nikdy nerodí ani neumírá. Nevznikla, nevzniká a nevznikne – je nezrozená, věčná, existuje trvale a od pradávna. Nezahyne, když je zabito tělo.“ Bhagavad-gítá 2.20
Reinkarnace je jednoduchý process, kterým se duše převtěluje z jednoho hmotného těla do druhého. Nejedná se o systém víry, teorii či psychologickou pomůcku pro únik pochmurné definitivnosti smrti, ale o přesnou nauku vysvětlující naše minulé a budoucí životy. V Bhagavad-gítě je uvedeno, že těla se mění vlivem duše již v průběhu života – máme jiné tělo v dětství a jiné v dospělosti. O tom, že k reinkarnaci dochází během života píše také profesor John Pfeiffer ve své knize Lidský mozek. Domnívá se, že tělo se plně obnovuje každých 7 let.
Po této době v těle nezůstává žádná molekula stejná, ale skutečná identita, naše “já”, se nemění. Šríla Prabhupáda objasňuje z jakého důvodu je duchovním cílem odpoutat se od hmotného těla. Každé tělo trpí rozením, umíráním, stárnutím a nemocností. Únik z hmotného těla představuje vysvobození duše od těchto utrpení. Zpátky v duchovním světě utrpení neexistují. Názory na to, jak dlouhá doba uplyne mezi opuštěním starého těla a zrozením v těle novém, se velmi liší. Z Véd se dovídáme, že duše vstoupí do nového těla za zcela zanedbatelný čas a pokud vstoupí do věčného duchovního světa, zaručeně si nepřeje znovu přijít do dočasného hmotného světa zrození, smrti , nemoci a stáří.
Cayce uvádí, že doba mezi smrtí a narozením se pohybuje mezi padesáti až sto lety. V případě subjektů Dr. Stevensona, ale průměr činí deset let nebo méně. Mulford se domnívá, že hrubší duch čeká na nové tělo déle než jemný. Navíc je přesvědčen o tom, že duch, který ztratil své tělo naříká a přeje si, aby získal zpět své fyzické smysly.
Védy charakterizují karmu jako přírodní zákon obsahující úplnou nauku o akci a reakci. Díky tomu si uvědomujeme, že za dobré a špatné věci, které se nám přihodí, jsme nějakým způsobem sami zodpovědní. Pro osvobození od znovuzrození je nutné vyvinout lásku k Bohu a jednat na úrovni duše. Například pronášení mantry Hare Krišna má člověka oprostit od karmy.
Od reinkarnace může někoho osvobodit jedině pravý duchovní učitel, který je plně oproštěný od hříšných činností (např. jedení masa, nedovoleného sexu, hazardování a požívání omamných látek). Uspokojování mysli a smyslů jako životní cíl způsobuje reinkarnaci. Buddhisté věří, že právě karma ovlivňuje to, jak člověk umře a to v jaké formě se znovuzrodí. Děje se tak v závislosti na činech v tomto životě nebo v životech minulých. Každá duše je sama zodpovědná za svoji karmu. Nikdo není stoprocentně hříšný, i sebemenší duchovní pokrok může ochránit před sestupem do nižší než lidské formy. To, že lidská bytost může být odsouzená k věčnému utrpení v pekle není slučitelné s nekonečnou milostivostí Boha.
Šrí Šrímad ve svých spisech uvádí, že bytosti je poskytována taková podoba s jakou si může podle svých tužeb užívat v té nejvyšší míře. Podle Bhagavad-gíty je právě užívat si prvním a základním principem života. Tělo tedy dostáváme na základě vlastní volby. Pohlaví, které získáme v příštím životě je ovlivněno tím, na koho myslíme v době smrti (myslíme-li na ženu, budeme ženou). Svými myšlenkami vytváříme další tělo. Plány, které živá bytost vytvořila v minulém životě nám připomíná nadduše. Šrí Šrímad uvádí, že duchovní bytost přijímá nejprve lidskou podobu a až poté může klesnout na nižší podoby. Ten, kdo mysl používá pro pochopení duchovního poznání, dostává vyšší tělo a ten kdo ji používá pro získávání hmotných požitků, obdrží nižší tělo.
Cayce tvrdí, že negativní prvky našeho chování překonáme tím, že přijmeme zodpovědnost za tuto situaci a neviníme z ní druhé. Úkolem duše na Zemi je potlačení sobeckých impulzů a rozvíjení kladných rysů, které pomohou vyrovnat pozitivní a negativní komické návyky. Lidské bytosti podle něj žijí naplno pouze tehdy, když svou pozornost soustředí na blaho druhých. Rajvanshi uvádí, že těsně před odchodem je duchu umožněna transformace na vyšší dimenzi. Krišna však potvrzuje, že převtělování může být i na nižší úroveň.
Pochopení reinkarnace a jejích zákonitostí umožňuje ovládání vlastního osudu podle védského učení. Jóga je založena na tvrzení, že člověk může změnit vzpomínky a svůj život. S tímto názorem se ztotožňuje i Rajvanhi, který věří, že jako jednotlivci máme svobodnou vůli ve tvorbě svého osudu, ale že existuje možnost, že hromadně jsme řízení k lidské evoluci. Mnoho komentátorů je však přesvědčeno, že právě díky zákonům karmy nemůžeme ovlivnit současný život.
Východní náboženství jsou přesvědčená o tom, že život trvá milióny věků a podporují myšlenku opětovného zrození. Oproti tomu náboženství západní potlačují zájem o předcházející existenci a přežívání vědomí mimo současné tělo. Přívržence reinkarnace můžeme najít již ve starém Řecku. Sokratés byl přesvědčen o přežívání duše. Pythagorás tvrdil, že si vybavuje své minulé životy a Platón se zabýval cestováním duše mezi věčnou existencí, lidskou a zvířecí podobou.
Judaismus se v Zóharu (jeden z hlavních kabalistických textů) zmiňuje o nutnosti opětovných návratů duší, dokud nedosáhnou dokonalosti pro opětovné spojení s Bohem. Órigenés, otec rané křesťanské církve, věřil v cestování duše mezi lidskou, zvířecí a rostlinnou podobou. V evangeliu svatého Matouše Ježíš prohlásil, že Jan Křtitel byl reinkarnací proroka Eliáše. Islámský Korán věří na nesmrtelnost duše, která putuje skrze různá těla. Především sofisté jsou přesvědčeni, že smrt není ztrátou.
Byzantský císař Justinián se svou chotí Theodorou se snažili zničit jakýkoliv záznam, který by mohl zabránit jejich okamžitému zbožštění po opuštění tohoto těla. Právě zákon reinkarnace, zákon příčiny a následku, je oba redukoval na obyčejné, průměrné, nevyvinuté duše, nucené znovu se vrhnout do života plného bídy. Proto se postarali o potlačení těchto pasáží v bibli a na 5. Ekumenickém kongresu v Konstantinopolu v r. 553 sám císař odsoudil Platonem inspirovaná díla Órigénova.
V období renesance roste zájem veřejnosti o reinkarnaci. Tvrdý útlak ze strany církve způsobil, že učení o reinkarnaci v Evropě přežívalo pouze neveřejně, v tajných společnostech, rosenkruciánů, svobodných zednářů, kabalistů a jiných. V době osvícenství se evropští intelektuálové osvobozují od vlivu církve.
Ve 20. století roste zájem veřejnosti i významných osobností o reinkarnaci. Například hudebník, skladatel a člen skupiny Beatles – George Harrison prohlásil:
„Přátelé jsou duše, které jsme znali v minulých životech“.
Literární zdroje
CAYCE, Edgar. Tajemství reinkarnace: Pravda o lidech, jež žili více než jednou a co to pro nás znamená. Eko-konzult, 2005. ISBN 80-88809-49-5. PRENTICE,
Mulford. Dar ducha. 2. díl: Reinkarnace jako všeobecný přírodní zákon. 2. vyd. Brieždenie, 1994. ISBN 80-967235-0-2.
RAJVANSHI, Anil. Nature of Human Thought: Essays of Mind, Matter, Spirituality and Technology. Nimbkar Agricultural Research Institute, 2010. ISBN 978-81-905781-2-7.
CENTRUM PRO VÉDSKÁ STUDIA. Návraty: Nauka o reinkarnaci. The Bhaktivedanta Book Trust, 2008. ISBN 978-80-903829-4-7.