Setkání Terí a Sidrise (Část 3/3)

Setkání Terí a Sidrise (Část 3/3)

Aneb setkání se zemřelým

Bez dalších okolků, pokračuji ve vyprávění. Po návratu domů jsem se zmohla jen na padnutí do postele – a to doslova. Bylo něco kolem půlnoci a já jsem se ani nenamáhala s převlékáním do pyžama. Pociťovala jsem neuvěřitelné vyčerpání, stále jsem se klepala zimnicí a k tomu všemu ten šílený chaos v hlavě. Co to všechno má znamenat?

Co jsem to vlastně prožila? Moc otázek a málo energie. Usínám, ani nevím jak. Ráno se proberu s nesnesitelnou bolestí hlavy, nemohu nic jíst a celý den jen piji vodu. Přes den jsem zaměstnána dostatkem práce, takže myšlenky na události z minulého večera jsou odehnány do ústraní. Večer usedám k počítači a otevírám stránky Láskyplného světa. Ani nevím, co jsem čekala, ale to co jsem uviděla, mě naprosto šokovalo. Neměla jsem ani nejmenší tušení, jaké zkušenosti Sidris má. Vlastně jsem neměla vůbec tušení o tom, kdo je :)

Čtu jeden článek za druhým a nestačím se divit. Jsem jak Alenka v říši divů. Je rozhodnuto! Jdu napsat Sidrisovi, že bych se chtěla znovu vidět a všechno vyřešit. Ale aby toho nebylo málo… Během psaní emailu se mi udělalo doopravdy velmi zle, nemohla jsem se pár sekund vůbec nadechnout, ucítila jsem na rameni něčí dotyk. Ta hlava!! Bože ta bolest se nedá vydržet! Vše se mi rozmazává a velmi těžce popadám dech.

Koukám se po hodinách, abych zjistila, komu mohu případně zavolat o pomoc… 21:35 … Lehám si a zhluboka dýchám, což nejspíše způsobilo zlepšení mého fyzického stavu. Nechápu, co se to děje!!! Vždyť já jsem úplně zdravý člověk, tak co to je?! „Fajn, pěkně pomalu a zhluboka dýchat. Nádech, výdech… Hlavně klid Teri, žádnou paniku. Pěkně klídeček a dýchat.“ To jediné mi znělo v hlavě a plně jsem se na to soustředila. Za chvíli vyjeknu leknutím… zazvonil mi telefon… (věřte, že v tu chvíli by vás to vyděsilo stejně jako mě :) ) Táta volá? V tuhle hodinu, když jindy už dávno spí?

„Ano tati?“
„Ahoj, doufám, že tě nebudím.“
Z jeho hlasu vyzařuje něco, s čím jsem se doposud nesetkala.

„Ne, nebudíš. Ještě jsem vzhůru. Co se děje?“
„Jen ti chci říct, že děda dnes ve 21:30 umřel. Už to má za sebou.“
Nějak nevím, co na to povědět. I za jiných okolností by bylo složité najít vhodná slova, natož, když jsem si v tu chvíli uvědomila, co že jsem posledních pár minut prožívala.
„Tati… To je mi moc líto… Ale aspoň už ho nic netrápí a má klid.“
Dědeček byl dlouhodobě hospitalizován po těžkém zápalu plic a již byl několik měsíců udržován při životě jen pomocí přístrojů.

„Jo, já vím. Dobrou noc.“
„Dobrou.“

Pokládám telefon a v tu chvíli nevím, jestli se mám bát (přítomnosti zemřelého), brečet (nad ztrátou bližního), či se radovat (z nadpřirozeného zážitku). Pocity jsou značně rozporuplné, ale vítězí lidem velmi blízký strach. Honem rozsvěcím všechna světla v bytě a usedám k počítači a dopisuji email pro Sidrise. Chci se vidět a to co nejdříve! Do dneška jsem pevně přesvědčena, že kdybych nenavštívila Sidrise, tak bych si s dědou neprožila smrt a necítila jeho dotyk. Byl to jenom další důkaz od Univerza, který jsem v tu chvíli velmi potřebovala, abych se na své cestě dostala tam, kam jsem musela.