Příběh z regresní terapie: „Vím, kdo jsem a ovládám svůj prostor.“

Čtení na 7 min.

Dnešní regresní terapie nepotřebuje dlouhý úvod. Krásný, silný příběh s naprosto jasným poučením.

Dětství

Jsem na zahradě. Cítím se hezky. Jsem tady s vycvičenou černou slepicí. Sedí a nechá se ode mě hladit. Je mi 5 let. Líbí se mi ta přítomnost, že je tu se mnou.

Lůno

Je to kolem červené a těsné.

Ve 4 měsících mě svalíky moc neposlouchají. Je zde spousta prostoru.

V 6 měsících něco kolem mě bliká. Je tam takové zvláštní napětí. Můžu se ještě trošku roztáhnout. Cítím se dobře.

Do 7. měsíce je prostor tak akorát na mě. Cítím se smutně. Pochyby, jestli jsem tady správně.

Maminka cítí nejistotu a pochybnosti. Vnitřně pochybuje o tátovi. Ví, že s ním neměla být, ale už jsou tam děti… Není pro ni ten pravý, kvůli povaze, je víc cholerický, než by si přála. Mám 3 sestry.

Tatínek má starost a bojí se, jestli zvládne zabezpečit rodinu a postarat se. Bojí se o budoucnost, teď je to vše dobré. Naštvaností skrývá ten vnitřní strach a svou citlivost.

Maminka netuší, co se odehrává v tatínkovi. Dívá se na všechno černě, všechno je černé a tmavě fialové. Tatínek byl zlý na lidi okolo, ale i tak se jí to nelíbilo.

Porod

Nejsem u maminky. Hned mě odnášejí, aby mě zachránili.
Byly zde komplikace, maminky tělo to nezvládalo – čtvrté dítě. Už toho bylo hodně.

U maminky

Mám pocit, že mě tam předtím nechala, tak se cítím zrazeně.

Cítím, že mě má ráda a že jí je to líto.

“Už všechno chápu a miluji tě.”

Vstup do minulého života

Zlatá brána a září. Za ní je bílo. Je tak třikrát vyšší než já. Dveře jsou kovové a pozlacené, klika je zdobená, zlatá.

5 let, Adrian

Jsem kluk. Rodiče tu nejsou. Jsou tu kluci stejně staří jako já. Je nás tu víc a hrajeme si venku na louce. Je mi dobře.

12 let

Jsem bos, jsem na kamenné dlažbě ze žlutých kamenů na tržišti. Jsou to velké žluté kameny, jsou zde všude lidi, stánky a spousta ruchu.

Mám kalhoty pod kolena a košili, staré otrhané věci. Ruce jsou opálené a špinavé.  Jsem zde úplně sám uprostřed toho ruchu. Nevím, kam se vydat. Nevím, kam jít.

Je to mezi dvěma hradbami. Na kraji jsou stánky, stojí tam vozy, koně. Chodí zde lidi.

Jsem tady úplně sám, ztracený.

Člověk z jednoho vozu na mě houknul a nechal mě naskočit. Dřevěný vůz, veze seno, táhnou ho dva koně.

Toho člověka jsem někdy viděl, on mě zná.

Sedl jsem si u něj na kozlík a on mi říká, že když pro něj budu pracovat, tak u něho můžu bydlet, že mě vezme pod svá křídla. Nejsem si jistá, ale je to teď ta nejlepší možnost, co mám.

17 let

Jsem u dřevěné chalupy a s tím člověkem koukám na západ slunce. Dal mi ruku na rameno, je to taková příjemná chvíle. Cítím se dobře v jeho přítomnosti, že můžu být sám sebou, že mě přijal takového, jaký jsem.

Jsem v místnosti s tím člověkem. Je tma a svítí tam jenom svíčka a jenom tam spolu sedíme a je tam cítit takový splín. Jsme oba sami, tak tam jsme spolu a je nám dobře. Dřevěná místnost, stůl uprostřed. Je mu 64 let.

Je zde důležité to přijetí, takové bytí beze slov.

V sedmnácti jsem silnější a moudřejší. Mám obrovský vnitřní klid. Má energie zaplňuje celou místnost, není expanzivní, ale všichni vědí, že tam jsem – klidný a moudrý. Přesně dokážu ovládnout, kam až s tou silou můžu zajít, nerozpíná se tak, abych to neovládala. Kdyby mě chtěl někdo urazit, vůbec by se ke mě nedostal. Slyšel bych ho, ale nevnímal bych ho. Vůbec žádnou sílu by mi to nevzalo.

Řekl bych: “Blíž už nechoď. Blíž už to nezkoušej” Cítím, že je to varování pro něj. Je to můj prostor a nechci ho tam. Jako kdybych ho nepustil do své bubliny.

Můj přítel je uvnitř prostoru, protože ho tam rád uvítám a slovně rozmlouváme málo, spíš jenom trávíme čas. On toho moc nenamluví a tím životem s ním jsem získal svou pevnost, sílu a moudrost, kterou mi tímto předal.

Jsem v chalupě, přišli vojáci rekrutovat a z nějakého důvodu jsem byl dlouho zavřený ve vězení, přišel jsem zde o všechnu svoji sílu.

Nechtěl jsem za nikoho bojovat. Nedávalo mi to smysl. Chtěl jsem tam dál žít, tak, jak jsem žil.

35 let, 1438, sever Francie /bréc/

Cítím se nejistě. Stojím na cestě, na nějaké polní cestě. Boty mám hnědé a vysoké a jsem udýchaný a bojím se. Potřebuji se schovat, před někým utíkám. Jsem hodně pohublý a zdrchaný, před někým utíkám a nemám vůbec nic. Žádná vnitřní síla a moudrost, všechno zmizlo. Odněkud jsem utekl.

Jsou to vojáci na koních. Utekl jsem z nějakého vězení, byl jsem nepohodlný člověk.

Nevím, kam se schovat. Nemám žádný cíl. Sice jsem utekl, ale nemám tu žádný smysl. Nevím, co bude po tom, když se schovám. Jsem takový trošku vyšinutý.

Vzdal jsem to. Nechal jsem se chytit. Uvědomil jsem si, že utíkání nemá smysl. Že i když uteču, tak nemám co dál dělat a jak žít. Vzdávám to a nechávám se chytit.

Doufám, že mě zabijí. Nemá to tu žádný smysl.

Nechávám se chytit a probodnout kopím.

„Minulý život už nezměníme, ale můžeme si prožít alternativní rozhodnutí a zjistit, jak by se náš život dále ubíral. Tím se naučíme rozhodovat a řídit se podle správných emocí či intuice, a tak jistěji kráčet životem.“  

Alternativní rozhodnutí nenechat se chytit

Chci se přesunout někam, do jiné země, kde mě nebudou hledat. Znovu nabývám sílu. Našel jsem nový cíl a motivaci, začal jsem sílit. Mám co dál počít, kam se posunout.

Odejdu někam – jdu pěšky, dlouho a daleko, ale už mám tu svoji sílu a nabírám další, právě tou cestou.

Můžu si sám vybrat, co budu dál v životě dělat. Když jsem sám, tak mám větší sílu, můžu cokoli.

Pracuji u někoho. Dělám práci poctivě a to mě naplňuje. Tohle je taky můj cíl, být poctivý, a díky tomu mám sílu. Je to ten klid a moudrost. Všechno se navrátilo. Všichni to ze mě cítí a vyhledávají ten klid, nikdo neodchází.

Jednou za čas musí člověk něco ztratit. Ztratit sílu, aby si ji mohl znovu uvědomit a obměnit, aby byla silnější.

Když člověk pustí sílu, tak udělá prostor něčemu novému. To, o co jsem přišel, jsem dokázal získat zpátky a něco k tomu navíc, jsem silnější, klidnější, moudřejší.

Poučení

Je příjemné být přijat.

Přesně vím, kdo jsem já – nesmím se dělat ani větší, ani menší. Jen tu vzdálenost, kterou já ovládám.

I když jsem na dně, tak se nevzdat – pak začnu zase růst. Najít si další cíl, za čím půjdu a co mi dá motivaci a sílu. Nevzdat se.

Nevadí mi, že jsem sama, jsem o to silnější. Můžu cokoli. Když jsem sama, tak je moje síla větší.

Poučení k přítomné době

Nemám se bát samoty. Mám z toho těžit, abych mohla být silnější. Díky tomu můžu sílit. Nemůžu se na nikoho spolehnout, a tak najdu v sobě věci, které bych jinak nenašla.

Nemám se vzdát, ty propady mají význam. Když se něco zhorší, tak to má význam pro to, aby se to mohlo ještě víc zlepšit. Situaci musím přijmout a nevzdat se. V jednu chvíli ucítím, že je ta správná doba, už něco začít dělat a najít si  nový cíl. Tuto chvíli využít. Přijde správný nápad, prostě to vím, to poznám.

Je zde prostor, který je teď můj a teprve až ho zvládnu, tak se budu moci zase někam posunout. Nejdřív musím zvládnout ten, který mám teď. Musím si být hlavně vědoma sama sebe, musím vědět, kdo jsem.

Měla bych lidi kolem sebe přijmout, protože když je nepřijímám já, tak ani oni mě nemůžou přijmout. Cítí nestabilitu, tak se chovají nestabilně. Nepřijímám je, že mě ohrozí. Musím být silná, abych mohla přijímat lidi okolo, a tím se to zlepší.

Musím si být sebou jistá a udržovat a zpevňovat si ten svůj prostor.

Ochranná bytost

Nemám na nic spěchat.

Nesmím mít strach z těch situací. Strach stáhne a přeruší, všechno, co by ke mně mohlo přijít. Jít tam otevřená, nebát se, věřit, že to bude v pořádku. Být tam pro ně a nebát se jich.

 

A jaký bude váš příběh a poučení z regresní terapie? Více informací o regresní terapii a příjemný kontaktní formulář naleznete ZDE.

Foto: flickr

  •  
  •  
  •  
  •  
  •  
  •  
  •  
  • Milos Kovac

    Krasny pribeh, ktory ma v sebe nieco poucne aj pre vsetkych co ho citaju. Je to radost citat taketo pribehy 🙂