Magická povídka: Theorie a praxe, Iniciace (1/4)

Jak vznikají adepti, Iniciace:

Já a mí tři společníci jsme právě došli před obydlí našeho budoucího učitele, mistra Arktwella. Již dlouho jsme se připravovali na to, že sem vstoupíme, abychom změnili své životy. Dalo nám dost práce přesvědčit mistra, aby nám věnoval svůj čas.

Ignir - nejsilnější z nás - zabouchal na dveře. Pak jsme již jen čekali. O pár okamžiků později se dveře otevřely a mistr nás zval do svého domova. Ukázal nám na čtyři křesla, sám si sedl na židli u stolu. Mistr vypadal velmi mladě a čile, jediné, co jej usvědčovalo ze stáří, byly šedé vlasy.

"Chcete se tedy naučit magii? Tak mi tedy povězte, kdo vlastně jste a proč se chcete učit něco tak nepraktického, jako je magie..." Mistr mluvil rychle, jeho hlas zněl nepřívětivě, skoro až pohrdavě.

Všichni jsme takovou otázku čekali, každý z nás přibližně věděl, proč chce znát magii.

První začal se svou řečí Ignir.

"Jsem Ignir, syn Alghartův, ze Severu. Celý svůj život jsem se řídil kmenovými pravidly, bojoval jsem, aby má rodina mohla žít..."

"Dost už," přerušil našeho ozbrojeného přítele mistr, "nezajímají mne takové plky, mluv k věci. Jméno znám, chci vědět, proč chceš zahodit sekyru a začít číst."

Já i mí dva zbylí přátele jsme zatajili dech. Ignir byl opravdu výtečný válečník, tělem i duší. Tělo válečníka je silné, rychlé, pevné - nic jej nezlomí. Duše válečníka je nesmiřitelná, nikdy neodpouští, vždy se pomstí. Znali jsme Ignirovu vznětlivost, i Ignir si jí byl vědom. Přesto mu činilo potíže se čas od času mírnit a nehájit svou hrdost soubojem. Napjatě jsme sledovali, jak se bojovníkovi do obličeje hrne krev. Všiml jsem si, že Ignir zaťal ruku v pěst a silně ji tiskl ke stehnu.

"Chci mít moc, abych mohl bojovat za správnou věc, abych směl hájit bezbranné, abych mohl šířit dobro a spravedlnost!"prohlásil hrdě svalovec.

Mistr jej přerušil pohybem ruky a pokynul Aquirovi.

Aquir byl z nás jistě ten, jež měl nejvybranější vkus a nejurozenější chování. Podezírali jsme jej, že je princ v převleku, ale on nám nikdy nic takového ani nenaznačil. Vždy tvrdil, že slušné chování je známkou čistého srdce.

"Jmenuji se Aquir. A magické umění chci studovat, protože bych-" začal mluvit můj druh, když jej mistr přerušil stejně jako Ignira.

"Počkej, počkej, pověz mi něco o sobě. Povídej o své rodině, o sourozencích. No tak, jen začni."
Já a mí druzi jsme se na sebe zmateně podívali. Nechápal jsem, proč chtěl mistr od Aquira slyšet to, o čem zakázal mluvit Ignirovi.

Aquir byl z nás nejzmatenější: "Víte, ono skoro není ani o čem mluvit..."
Jeho hlas se ztratil v tichu místnosti.

Mistr se na něj ošklivě zašklebil. Nechápal jsem, proč někdo, koho jsem ze společnosti znal jako rozumného a klidného člověka, proč ten někdo je takto nepříjemný.

"No tak," mistr se stále šklebil, "jen povídej, rádi si to poslechneme."  Zahlédl jsem zoufalství ve tváři mého vyslýchaného přítele.

Aquir začal pomalu šeptat: "Jsem druhorozený syn barona z Maramu. Mou rodinu zabil sok mého otce. Unesl mou milovanou a nějakým způsobem ji přinutil, aby se s ním zasnoubila. Nemám na světě nic než ji, přestože dala své srdce jinému muži. Musím se o ni postarat a musím..."

"... se naučit magii, abys mohl očarovat její srdce a zabránit svatbě, je mi to jasné," dokončil za Aquira mistr, teď již bez úsměvu.

Všichni jsme zírali na našeho přítele. Nikdo z nás netušil, co před námi takto tajil.

Než jsem stačil pochopit, co jsem se vlastně dozvěděl, pokynul mistr na mne, abych se představil.  "Jmenuji se Aenir. Dlouhou dobu jsem byl studentem a učněm na universitě. Magii chci studovat, protože chci poznat vyšší pravdy, chci vědět, jak funguje svět," odpověděl jsem popravdě. Tuto odpověď jsem promýšlel dlouho.

"Co když ti řeknu, že nejsou žádné vyšší pravdy, které by se daly poznat?" opáčil velmi nerudně mistr.  Něco takového jsem nečekal, ale nenechal jsem se zaskočit.

"Pak ovšem popíráte své řemeslo - bez takových pravd byste nebyl schopen - žádný mág by nebyl schopen dělat divy, jež dělat umí."
"A nebo žádný z nás ani neví, jak to funguje, a vše je dílem náhody," odpověděl mistr jedovatě.

Mistr mne opět zaskočil. Tušil jsem, že jeho výpady mají nějaký smysl, snažil se mne nějak vyzkoušet, ale netušil jsem, v čem ta zkouška spočívá.

"Ale tak to přece nemůže být, vždyť mágové jsou známí tím, jak se vše učí, jak vědí, jak poznávají... jak..." Na konci věty jsem přestal mluvit. Začal jsem si uvědomovat, oč tu šlo.

"Ne, o to tu vůbec nejde..." snažil jsem se vysvětlit to, nač jsem přišel, ale opět jsem se zarazil. Mistr se zamračil a zeptal se: "Takže?"
"Takže... pokud mi řeknete, že nejsou vyšší pravdy, budu se od vás muset naučit, proč to tak je."

Byl jsem zmatený, netušil jsem, zda jsem odpověděl správně, v hlavě mi vířily myšlenky.

Mezitím už ale mistr přešel k poslednímu z nás, k Teremovi. Terem byl prostý sedlák. Většinu času strávil na poli, doma a v kostele. Terem byl jediný z nás, kdo opravdu věřil v bohy. Jeho myšlení bylo jednoduché, ale i tak bylo správné a jeho nápady mě občas zarážely svou prostou dokonalostí. Nechci o svém příteli mluvit špatně, pravdou ale bylo, že krom těch krátkých chvil prozření Terem moc často nepřemýšlel. Ani moc často vlastně nejednal. Byl spíše vždy stranou, v klidu sledoval, co se děje, nikdy se moc nevzrušoval.

Mistr mávl rukou a Terem spustil svým hlubokým a monotónním hlasem: "Jsem Terem. Jsem z vesnice. Mám ženu. Věřím v naše bohy. Uctívám je. Modlím se. Kněz mi řekl, že magie zlepšuje mysl. Chci mít lepší mysl, abych mohl lépe sloužit bohům."

"A?" stázal se mistr.

Terem se začal nervózně vrtět. Tušil jsem, co se mu teď honí hlavou. My jsme již byli prozkoušeni, teď byl na řadě on.

"A vy jste nás zkoušel. Ignirovi jste zakázal mluvit o jeho odvaze, cti a o jeho klanu. To bylo jeho pýchou - to, že vždy bojoval za správnou věc a tak. A vy jste to znevážil.  Aquira jste zase donutil mluvit o jeho tajemství. On byl pyšný, že se dokázal tak dlouho skrývat a že se ještě nevzdal. Vy jste mu jeho tajemství sebral.  Aenira jste donutil, aby se přestal dohadovat. On byl pyšný na své vědomosti a rozum. Na to, že je schopen hájit své názory, že dokáže obhájit svou pravdu. Vy jste mu ukázal, že jeho pravda není opravdovou pravdou a že jeho rozum neobhájí něco neexistujícího.
A já jsem byl pyšný na svou mlčenlivost a klid, na ticho, jež jsem kolem sebe držel. Vy jste mne donutil jednat - donutil jste mne, abych řekl všechno tohle i když jsem věděl, že tím dávám všanc svůj klid a nestrannost."

Seděl jsem tiše v křesle a přemýšlel. Uvědomil jsem si, že ze mne mistr schválně udělal hlupáka. Usvědčil mě z toho, že nehledám pravdu, ale že chci, aby pravda byla taková, jakou si ji představuji. Styděl jsem se.

Všiml jsem si, že i ostatní sedí velmi tiše a přemýšlejí.

Mistr vstal a promluvil k nám: "Je to opravdu bída. Jste snad horší než obyčejní lidé. Ale když se budete opravdu snažit, můžu z vás udělat takové nějaké mágy. Teď se jděte umýt a vyspat. Zítra vás začneme dávat do pořádku. A připravte si dotazy. Dříve, než začnete správně myslet, tak se magie ani nedotknete. A ne, myslíte zatím všichni opravdu příšerně."

Šel jsem spát, stejně jsem ale nemohl usnout, hlavou mi vířila spousta myšlenek, otázek, jež žádaly odpovědi.

Příští den byl o tolik podivnější...

Autor ATM