Kdo se rozhodne zažít mimotělní cestování a poctivě vytrvá například dle návodu na astrální cestování, je svou odhodlaností předurčen k úspěchu. Podobně jako příběh Petra, který se s námi podělí o své zážitky se strachem, kterým si procházíme všichni. Vše je však bezpečné, pouze si musíme zvyknout na nové prožitky.
"Začala do mě proudit energie jako čisté poznání, která sytila mou mysl neskutečným způsobem. V ten moment jsem měl pocit, že znám odpovědi na všechny otázky, které kdy byly a budou vyřčeny. Byl to neskutečný tlak vědění, který mě nesmírně zahlcoval."
Samotné vědomé lucidní sny mám celkem spolehlivě, ovšem přímé metody pro astrální cestování u mě končí celkovou paralýzou končetin, chvěním, vibracemi, návaly horka, pocity rotace či nafukování a mírné levitace, až po úplné neuvědomění si končetin, bolesti či pocity světelných záblesků a zvukových projevů. Vše se liší do jisté míry uvolnění, které nastupuje do 2-3 minut v maximálním rozsahu, ale samotné uvolnění vědomí a odpojení se od těla nenásleduje. Nezbývá, než vytrvat, je pravda, že jsem v úsilí a hledání kdysi ustal a nyní se k tomu vrátil, jako by mne ta cesta znovu našla. Vnímám tím velký úspěch. Pojďme se nechat unést třemi příběhy, které se odehrávají ve stavech rozšířeného vědomí. V astrálním, snové a duchovním.
Ležel jsem na břiše a z ničeho nic se k ránu ještě za tmy probudil. Posadil jsem se a ulehl znovu s tím, že znovu usnu. V momentě, kdy jsem si lehl, jsem ucítil, jak mi tepy srdce šustí v uších, řekl jsem si, že je to díky mé poloze, když v tom jsem jakoby z dáli zaslechl slabý zpěv jakýchsi ptáků, který sílil a přibližoval se.
Zalekl jsem se, co se to děje a znovu se posadil. Zvuk srdce i ptáků byl pryč, jen z rozrušení mi srdce bušilo rychle a silně. Chtěl jsem to ale zkusit znovu. Lehl si a soustředil se na vlastní tep, když v tom se zpěv ptactva objevil a přibližoval znovu. Rostlo ve mě vzrušení a touha, poznat, oč se jedná, zároveň strach, co se to děje, protože v krku jsem cítil pálení a intenzita tepů byla silná, jakoby mi krkavice měly co chvíli prasknout.
Přesto jsem se myslí zaměřil na blížící se zvuk. Ptáci se usadily jakoby po mé levici a přestože jsem si uvědomoval polohu svého ležícího těla, začal jsem pociťovat další zvláštní vjemy, či spíše pocity a vědění, jak se věci kolem mají. Ačkoliv jsem měl oči zavřené a viděl jen tmu za nimi, věděl jsem, že ptáci sedí na větvi nižšího košatého stromu. V tom se k jejich zpěvu přidaly kroky zvířat o něco větších než běžné kozy se zvonci širokými, které vydávaly hlubší dunivý zvuk. Srdce jsem v tu chvíli cítil až v krku a na prsou mě pálilo, přesto mě touha a zvědavost vedla dál. Ačkoliv jsem neviděl, jasně jsem cítil slunce vysoko nad zasněženými vrcholky hor na obzoru, které zalévalo teplem celou mou levou stranu těla.
V tu chvíli se ke krokům zvířat v kamení a písku přidaly lidské kroky, jasně jsem si uvědomoval shrbenou postavu opírající se o hůl, která zrovna při dopadu na zem ohýbala stéblo trávy, jako by to byl důležitý detail. Moc moc jsem toužil vše spatřit a napínal mysl k tomu dění. Pocítil jsem jakousi tíhu, jak jsem se začal pohybovat podél té kamenité cesty směrem dolů z kopce a míjel celé stádo zvířat. Už, už jsem měl pocit, že to každou chvíli zahlédnu, ale před očima jsem měl stále tmu, ale ty pocity o dění se okolo vycházely jen ze zvuků a vjemů jako pohyb, teplo slunce a mezitím jsem pociťoval tlak do hlavy rychle se deroucí se krve pumpované mým tělem, kdy srdce mi bušilo tak nahlas a nemohl jsem popadnout dech.
Snažil jsem se uvidět to dění tam v dálce, když v tom jsem pod kopcem uslyšel hlasy, spousty lidských hlasů promluvilo jazykem, kterému jsem nerozuměl. Byl jsem na tržišti s nízkými vesměs kamennými domy s ostrými rohy a malými okny, dřevěné přístavby a spousta lidí dohadujících se mezi sebou. Vzrušení vzrostlo na maximum, hrozně moc jsem toužil vše uvidět, ale pocity v mém těle se nedaly už ignorovat, měl jsem už vážný strach o své zdraví, zda tohle vypětí nemůže způsobit krvácení do mozku a tak jsem se opravdu pouze ze strachu vrátil okamžitě do svého pokoje. Na prsou mě pálilo a těžko jsem popadal dech, jak kdybych celou dobu snad nedýchal, avšak touha to celé spatřit mě přiměla znovu se pokusit zaslechnout ty ptáky a vrátit se tam.
Ptactvo opět zaševelilo, ale jen prolétlo okolo a mě už se nepovedlo se tam dostat zpět. Tu noc jsem už mimotělně nevycestoval ale tento zážitek patří mezi jedny z nejsilnějších a plný emocí, napětí a vzrušení z toho prožitku. Hodně později jsem si uvědomil, že mohlo jít o mimotělní cestování či spíše o přenesení ducha, zatímco astrální tělo zůstalo stále se mnou. Zřejmě jsem se potuloval někde v Nepálu a ta zvířata mohla být nejspíš lamami. Časový posun by odpovídal času někdy po poledni, ale jistotu samozřejmě nemám a do podobných míst jsem se už nikdy nevycestoval. Ten velmi zajímavý pocit, kdy si uvědomujeme svou pozici v leže a místo a vůbec, přesto jste myslí jinde, za absolutně bdělého stavu... Podobné věci jsem zažil vícekrát, když jsem pomyslel na člověka v nouzi, o kterém jsem věděl. Mam na mysli, že prostě dokážete popsat místo, kde jste nikdy předtím nebyli, jako tvar pokoje, umístění oken, některé předměty a podobně.
Mám několik spouštěčů pro uvědomění si snění, tedy, že se jedná o sen. Jeden z nich je fakt, že létám. Během jednoho "létacího" snu jsem si uvědomil, že sním a v ten moment se snový příběh zastavil, respektive se jakoby rozechvěl v nesnesitelných vibracích a nerozvíjel se dál. Stále jsem cítil jakoby usilovné mávání rukama ve snaze letět, ačkoliv jsem si uvědomoval, že ležím ve své posteli a mé tělo je v pozici na boku, obraz se rázem změnil na jakousi rozlehlou místnost se lesklou podlahou tvořenou jakoby mozaikovými či šachovnicovými obrazci ve středu s ornamenty propadajících do opakujících se detailu, něco jako mandaly.
Visel jsem asi tak metr nad touto lesklou podlahou a vnímal stále mávání rukama, ačkoliv jsem byl nehybný a jen prostor kolem stále vibroval dopředu a zpět, jako by se sen měl odvíjet, ale nevěděl jak. Ta strnulost byla nepříjemná a vyvolává v mé nelibé pocity. Vnímal jsem vzdálený tlukot srdce a napětí v těle a mysli. Následoval další přechod. Kmitání ostalo, nyní jsem stál na planině a pod nohama cítil pevnou zem. Přede mnou se tyčila zeď či hradby, ne příliš vysoké, ale zato působily pevné a široce, nebylo za ně vidět a táhly se zleva doprava od obzoru po obzor.
Civěl jsem na tu zeď a přemyslel, zda ji překročit. Touha se dozvědět, co je za ní, ve mě rostla i navzdory nepříjemný pocitům volajících mě zpět do těla. Během této rozvahy se ale najednou ozval zvuk tak silný a strašlivý, který vycházel zpoza té zdi. Rozvibroval každý kousek mého těla do neúnosných rozměru a vehnal mi do mysli atavisticky strach o vlastni život. Pocítil jsem touhu se probudit, ale něco se pokazilo, nemohl jsem se vrátit zpět. Napínal jsem mysl k maximálnímu úsilí, ale něco mé vtahovalo k té zdi, zvuk sílil a já měl pocit, že už to více nevydržím.
Znovu jsem napjal svou mysl k soustředil se na návrat do těla. Po určíté chvíli souboje s tou nezvyklou gravitací směrem ke zdi jsem se pocitově ocitl na jakémsi rozhraní mezi vlastním tělem a touto realitou. Ten zvuk bylo slovo, které jsem nejprve nerozeznal. Najednou jsem před sebou uviděl knihu tvořenou jen ze světla a v ni se otevřela stránka, kde bylo napsáno cosi jako latinou, ale příliš drobným písmenem, než abych to přečetl či si to zapamatoval, rozluštil jsem jen "trefa litera". Pomohlo mi to vice cítit své tělo, jasné jsem cítil, jak ležím v posteli, ale paralýza stále trvala a nedokázal jsem se pohnout ani zcela probudit, opět jsme musel vynaložit velké úsilí, než pouto směrem k té zdi povolilo a já mohl procitnou s proudem tepla a elektrizující bolesti. V hlavě mi zůstala ještě ta ozvěna zvuku, bylo to slovo něco jako "Ramadan“…
Nevím už nyní zcela jistě, co jsem přesně přečetl a zda toto slovo bylo přesně slovo představující devátý měsíc islámského kalendáře, hlavně proto, že v době, kdy jsem toto prožil, jsem o ničem takovém nic nevěděl a latinsky jsem neuměl. Nevím jakou souvislost s Ramadanem by mohlo mít toto zjevení, jako naprostý ateista tomuto nerozumím a jen vím, že za tu zde jsem se neměl vydat a cítil jsem odtamtud odtažitost. Je však nádherné poznání, že z lucidního snu se nechá vědomě přejít do astrálního prostoru, tedy opustit snový prostor a tělo takto nepřímo.
Při jedné z klasických meditačních technik a spočinutí v naprostém klidu mysli daleko od všech mým myšlenek jsem se nechal unášet v tomto klidu, Vnímal jsem své tělo jen jako přítomné v nezměrném prostoru naprosto bez pohybu jen deformované jakoby gravitačními proudy okolo končetin, které mnou probíhaly v pomalých rytmech. Ani nevím, jak dlouho jsem takto setrval, ale v jistý okamžik se charakter proudění začal měnit a já se nesmírnou rychlostí rozpínal napříč vesmírem, až jsem cítil paže roztažené jako napjaté struny jdoucí skrze veškerou existenci daného okamžiku.
Soustředil jsem se na ten pocit, který jsem chápal jen intuitivně a měl pocit, že pokud bych pažemi pohnul byť jen o kousek, přetvořil bych vesmír nebo v něm dokázal změnit jakoukoliv jednotlivost. Ten pocit byl opojný a neskutečně příjemný. Ještě více jsem se snažil vyprázdnit svou mysl a najednou pocítil naprosté nic, takové, jaké se nedá snad ani slovem popsat, naprosté prázdno bez prostoru, času či čehokoliv jiného a v ten okamžik do mě začala proudit energie jako čisté poznání, která sytila mou mysl neskutečným způsobem. V ten moment jsem měl pocit, že znám odpovědi na všechny otázky, které kdy byly a budou vyřčeny. Byl to neskutečný tlak vědění, který mě nesmírně zahlcoval, a já na okamžik zakolísal a pomyslel si, jestli to má malá mysl dokáže pojmout, jestli se z toho nemohu zbláznit, nebo ten tlak, který v hlavě pociťuji, nemůže způsobit nějaké nezvratné škody.
Tohle malé zakolísání stačilo, aby ten proud v okamžení ustal a já se opět zmenšoval do běžných parametrů. Veškeré vědění se smršťovalo na nejasnou vzpomínku velikostí a intenzitou nepopsatelnou slovy a plnou emocí, které jsem ani neznal. V mysli se mi usadila jen jediná věta, která na mě křičela ještě dlouho po probuzení, zněla zhruba jako: "Jen nic má svůj smysl!".
Bohužel slovy si už nejsem jist, ale ten pocit trvá a stejně tak od té doby ve svém nitru vnímám ten plamen či energii, která nepohasíná. Tato myšlenka se rozlévala a přetvářela v teorém o původu a vlastní existenci všehomíra, pro který však není jiného důkazu, než tato má vlastní prožitá zkušenost, o které nedokáži nic více říct, než to, že věřím, že se to skutečně přihodilo.
Nevím, zda se jedná o něco, co jiní nazývají jako osvícení, ale já se necítím být tímto nikterak výrazně pozměněn, mám stále stejné pochyby a dychtím stále po dalším poznání. Je pro mě od okamžiku návratu těžké si vše vybavit v celé šíři, která je zřejmě možná jen ve stavu rozšířeného vědomí. Nikdy později se už podobná zkušenost neopakovala. Bohužel vnímám jeden zásadní nedostatek a tím je omezenost slova pro vyjádření tohoto prožitku a uspokojivě tak předat toto sdělení, které ve mě s onou myšlenkou uzrálo.
Pokusil jsem se tyto pocity popsat básní, projektovat vše jako psaný text, ale nejsem s výsledky spokojen. Stále vidím tu plochost a nedostatek vyjadřovacích prostředků pro správné pochopení případným čtenářem. Pokusil jsem se několikrát verbálně o předání této zkušenosti, ale nedokáži říci, nakolik se to povedlo či nepovedlo.
🙏 Poznej život nezávisle na svém hmotném těle na našem
online kurzu Astrální cestování vytvořený přímo astrálními cestovateli🙏
