Vědomí hmoty – 1 –

Čtení na 5 min.

Na článek Láskyplný svět odpovídá – 2 –  přišla do naší mailové schránky doopravdy záplava reakcí. Poslali jste mnoho dotazů a i pochybností. Nejlépe vše shrnul náš blízký přítel a korektor v jedné osobě, Jaroslav. Dodal množství podmětů, které budeme postupně odhalovat v sérií článků. Celkem vás čeká 6 dílů. Rozhodně je na co se těšit.

Hudba k článku:

 

Tučným písmem jsme zkopírovali úryvky z původního článku, komentáře Jaroslava jsou odsazeny a standardním písmem dodáváme nové vysvětlení.

Muselo to být úžasné Vědomí, které napadlo, že neomezený svět nicoty omezí na čas, a tím získá nové zkušenosti. Dále omezilo svět i o prostor, a pak zašlo ještě dál a omezilo vše hmotou. … Hmotný svět má tak skvěle vytvořené vlastnosti! Přišli jsme sice o neomezenost, ale získali jsme něco mnohem zábavnějšího. To něco, které nám umožňuje soustředit se jen a pouze na právě probíhající okamžik, který je oddělen od všeho ostatního, a my vše díky tomu vnímáme jako úžasný reálný zážitek. Ale jak dlouho nás tato omezenost bude bavit?

“Ano, možná to bylo úžasné – „inovativní“ – Vědomí a my žijeme v úžasném hmotném světě a je jen otázka, dokdy nás jeho omezenost bude bavit. Umím si představit, že tento hodnotící pohled odpovídá mládí autorů, nicméně já se domnívám, že z něj naprosto vypadl fenomén lidského utrpení – a toho je v životě člověka, každého člověka, ale i lidstva jako celku, více než dost. Jak se s faktem lidského utrpení v hmotném světě tedy konceptuálně vyrovnat? V citovaném úryvku je hmotný svět produktem jakési „hravosti“ jeho původce, to s prožitky bolestí a trápení jaksi nejde dohromady a těžko tyto prožitky budeme vnímat jaké „úžasné“ a je myslím nepravděpodobné, že budeme čekat na to, jak dlouho nás „budou bavit“.“ 

Představme si, že žijeme ve světě, kde není utrpení. Nemůžete nikomu říct nic ošklivého, ani vás tato ošklivá myšlenka nemůže napadnout. Vše je dokonalé, čisté a láskyplné. Na cokoli pomyslíte, tak se hned splní. Vše si pamatujete a zároveň víte, co se stane za 1 minutu i za 1 rok. Zní to geniálně že? Ale jak vás toto bude dlouho bavit? Rok či dva? Možná i tisíc let. Ale dřív nebo později začnete toužit po něčem jiném.

I když to zní nepochopitelně, tak i lidské utrpení je pro nás určitý druh zábavy. My jsme to nikde jinde nemohli prožít! Jen zde. Můžeme si vybrat, zda někomu dáme facku nebo ho pohladíme a dokonce ani nevíme, jak na to dotyčný zareaguje. V tom tkví zábava této planety, proto jsme sem přišli.

Nejdříve si užíváme jako nové vědomí těch špatných věcí – dáváme facky, chováme se destruktivně. Po několika reinkarnacích (vše je v tomto ohledu velmi individuální) nás to přestává bavit a my tvoříme a hladíme. V dalších životech pochopíme, že i toto je zcela zbytečné a věnujeme se duchovnímu rozvoji, ale stále si užíváme naši individualitu a jakýsi druh omezenosti. Po x dalších návratech do hmotného světa se vzdáme všeho a můžeme jako čisté vědomí opustit toto univerzum.

“Jaké Vědomí měli autoři na mysli? Jakéhosi demiurga našeho světa (Boha)?“

Vědomí každého z nás, neboť my jsme existovali ještě před tímto vesmírem, univerzem, ba co víc, tato planeta. Pocházíme z původních světů, kde jsme zažívali méně omezené prožitky. A to Vědomí, které vytvořilo naše hmotné podmínky k životu, můžeme připodobnit k prvnímu vynálezci. Nikdo nikdy předtím tuto planetu nevynalezl, ale když to velké Vědomí toto vytvořilo, tak se někteří z nás k němu přidali. Ono velké Vědomí je zcela stejné, jako vědomí každého z nás. Není rozdíl mezi velkým vědomím a námi. My jsme velké vědomí. Tedy původně hmotný svět drželo pouze malý počet unikátních vědomí a v dnešní době tak vytváří Vědomí Hmoty, které samo o sobě je samostatné, pevné a neměnitelné.

“Kde se v těch vyšších sférách ono Vědomí vzalo?“

Z čisté potřeby zažít cokoli, neboť původně to bylo vědomí, které nevnímalo samo sebe, nebylo, ale pro naše vysvětlení řekněme, že jednoduše nic neprožívalo, bylo šťastné.

“A odkud se v něm vzala chuť experimentovat a hrát si?“

Ze stejného jádra, jako z člověka, kterého bychom na jeden rok uzavřeli do bílé místnosti. Chtěl by také něco jiného, ačkoli by měl postaráno o všechny jeho potřeby, základní i vyšší. Mluvíme zde o stavu klidu, při kterém vědomí přestane zažívat uspokojení samo ze sebe, a tím se nutí expandovat.

Bude expandovat až do té doby, dokud se svou neomezeností neomezí natolik, že veškerá omezení ho budou natolik omezovat, že se bude chtít opět postupně dostat do bodu klidu, štěstí a nicoty. Neboť tím, jak je neomezené, vytváří stále více bariér samo sobě, tedy v jistém bodě již nemůže tvořit neomezenost, neboť ta neomezenost je omezena dříve dobrovolně omezeným, tedy zde docházíme právě k onomu konečnému bodu nekonečnosti. Pro nás konečnému bodu neomezenosti a v tomto bodě přestaneme postupně vytvářet aktivity, jež zažíváme díky omezenosti, čímž se budeme stávat neomezenějšími, až do bodu neomezeného štěstí.

“Musí být nepochybně obdařeno nesmírnou mocí, když dokázalo stvořit hmotný svět – ale co potom odpovědnost tvůrce za jeho výtvor? Uvážíme-li princip odpovědnosti onoho mocného Vědomí, opět nám to konceptuálně nesedí na moment jakéhosi experimentu, hravosti, apod.“

Ono vědomí je zodpovědné za své skutky. Ve chvíli, kdy je nedokáže vést ke zdárným výsledkům, dochází  k rozkladu veškerých skutků i moci onoho vědomí. Naopak ve chvíli, kdy vytvoří svět, který dokáže udržet stabilní, pak může dále expandovat, nebo zůstat na místě. Ba co více, může se zcela samo od sebe zbavit své zodpovědnosti v dobrém slova smyslu, tedy zbavit se omezenosti na neomezenosti.

Nemůže se stát nic horšího, než že vytvoříme nevhodné hranice reality, neboli nevhodné omezenosti, to jest špatné skutky.

foto flickr

  •  
  •  
  •  
  •  
  •  
  •  
  •