Zodpovědnost mě málem zabila

Čtení na 4 min.

Chtěl jsem dodržet předsevzetí, být velký mužem za každou cenu.

Být podporou pro rodinu. Firmy expandovaly a potřebovaly nutně mou aktivní mysl. Potřebovaly vytvořit novou strategii a zároveň obstarat již zaběhnutý chod. Rodina měla stále složitější život, s nejbližšími přáteli jsme si již nedokázali pomoci, protože oni řešili to samé. Naopak další přátelé chodili a chtěli také pomoci.

Já jsem ale věděl, že správný muž to musí zvládnout a když to nezvládnu, tak to můžu považovat za chlapské selhání.

Trvalo to dlouho… až moc dlouho. Nakonec jsem upadl do nemoci. Rýma, angína a horečky, ale stále jsem byl v zápřahu. Dělal jsem maximum pro své milované lidi i milované projekty. Po mnoha letech jsem musel sáhnout po chemických lécích. Byl jsem udiven při zjištění, že vůbec nepomohly. Pouze mi odstranily bolest.

Stále jsem měl desítky věcí k řešení, které musely být hotovy do jednoho týdne. Až jsem po deseti dnech pracovního i rodinného vytížení, které jsem “zvládal“ i přes vysoké horečky, odpadl.

Moje tělo leželo na pohovce a nechtělo se zvednout. Byl jsem tak slabý a svým duchem jsem se mohl jen podivovat nad danou situací: “Proč? Vždyť já jsem silný! Tak proč se mé tělo nehýbe?“

V tu chvíli přišla Trijanna a řekla: “Pomůžu ti, pokud jsi ochoten být sám sebou.

Co by právě v téhle chvíli mohlo být lepší, než být sám sebou? Přišlo mi to, jako dostat se na deset minut do ráje. Po deseti protrpěných dnech jsem přímo jásal nad touto možností. Mé tělo se však nezmohlo na víc, než jen bezvládné pokývnutí hlavou.

Trijanna přistoupila k mé hlavě. Přímo k bodu, který mě za posledních pět dnů bytostně ničil. V tomto bodě byly silné pichlavé pocity a právě k nim ona okamžitě přistoupila a dala mi ruku těsně nad hlavu.

Měl jsem pocit, jako by mi z celého těla vyndávala něco těžkého. Z hlavy se pichlavý pocit přesouval nad hlavu k její ruce. Cítil jsem, jak z mé hlavy vychází válec.

Zatímco Trijanna měla ruku již půl metru vzdálenou, tak já fyzicky cítil, že je hned něco u mé hlavy. Jako kdyby z mého těla vystupoval jeden dlouhý velký parazit. Bylo to něco živého, bránilo se to.  Trijanna věděla, že musí vyndávat pomalu. Byla to jedna velká myšlenka – můj mentální parazit, kterého jsem si sám vytvořil za velmi dlouhou dobu. Živil se myšlenkami velkého muže. Podporoval mě, abych byl stále lepší, ale šel až za úkor mého těla. Málem mě zničil.

Trijanna zatím stále vyndávala a jen sdělila, že musí vyndat více a dokonaleji. Cítil jsem se, jako kdybych předtím byl v okovech, jako bych byl něčím ovládán a teď při léčbě už to zcela zmizelo. Měl jsem normální běžnou mysl, už jsem se mohl zamýšlet, rozhodovat. Už v tu chvíli jsem mohl skákat a radovat se, ale protože Trijanna stále trvala na dokonalém vyndání této parazitické myšlenky, tak jsem se o nevítaného hosta začal více zajímat.

Jak se do mě dostal? Jak je možné, že jsem ho uvítal? Ptal jsem se ho několikrát na jméno a pokaždé mi odpověděl svým stejným jménem. Jmenoval se Zodpovědnost. On mě nenapadl. To já jsem si vytvořil tak velký zodpovědný svět, kde musím zvládnout rodinu, přátele, firmy a projekty. Tak velký svět, kde ale nezbyla už ani chvilka pro mě.

Bylo zajímavé cítit, jak ze mě zodpovědnost, ne odtéká, ale je až vytahována. Byl jsem šťastný – mizí ze mě přehnaná zodpovědnost, mít všech padesát věcí puntičkářsky dokonalých. Najednou jsem zjistil, že nemusí být vše hned teď do týdne a už vůbec ne tak přehnaně dokonalé. Ono bude stačit, když to jenom bude… někdy…

Když Trijanna skončila, cítil jsem se jako svobodný člověk. Horečka klesla, bolest v krku zmizela.

Mnou vytvořenou a nezvládnutou parazitickou bytost zodpovědnosti Trijanna rozpustila do Univerza. Bytost tedy přestala existovat.

Nedá se říct, že bych se cítil nezodpovědný. Jen jsem věděl, že není v mých silách udělat všechno okamžitě. Měl jsem příjemně šťastnou a prázdnou mysl. Nechtěl jsem si ji ničím zaplnit. Jen jsem byl… šťastný. Do půl hodiny mi ale zase začaly mysl zaplňovat všechny projekty a co bych mohl udělat. Jedna myšlenka, druhá, třetí a v tu chvíli dorazila opět silná bolest. Jako kdyby někdo vzal jehlu a píchl vám ji do hlavy.

Já už jsem věděl, že tudy cesta nevede. Řešit víc úkolů najednou, dělat si multitasking, tvořit si plánování. Tohle všechno člověka jen postupně zabije. Byl jsem k tomu blízko. Skutečně blízko.

Od teď jen jednu věc. Vím, co bude následovat potom, ale nezajímá mě to. Od teď si chci užít právě tu jednu věc, kterou aktuálně dělám a jí dám veškerou svou zodpovědnou mysl. Užívám si tu probíhající chvíli, protože všechno co děláme, děláme v tomto čase a prostoru poprvé a naposledy. Ostatní myšlenky tak vidí, že nemají šanci na mě dorážet, ale těší se, až je postupně přivítám, protože vědí, že je nebudu řešit všechny najednou. Ony samy se nebudou muset přehlušovat, ale všem dám postupně veškerou svou přítomnost a užiji si s nimi ten nejlepší možný život. Vše vytvořím, udělám, užiji si ten krásný svět. Plánovaně, ale postupně. Velmi intenzivně. Baví mě to tak. Nyní je rodinný i profesionální život lepší. Zkuste to také.

Foto: Flickr

  •  
  •  
  •  
  •  
  •  
  •  
  •