“Stala se mi taková věc....Hledala jsem doma nějaké spisy o buddhismu a hltala s nadšením moudra, byla jsem tak nadšená i vnitřně prosebná o prožitek moudrosti, Boha, Univerza (každý má svůj pojem :-) )

Seděla jsem v kuchyni a najednou mi zmizela zeď kuchyně a já pocítila, že dech se zúžil, jako bych dýchala pouze skulinou a něco jakoby šeptalo - nyní zemřeš, ale ta touha po poznání byla tak silná, že jsem myšlenkou odpověděla - to nevadí, že tělo zemře. Cítila jsem, že tělo jakoby nemám.

Pak přišla lehkost a vědomě jsem se promítla do krajiny. Myslela jsem, že jsem ve starém Jeruzalémě. Pak jsem viděla Ježíše, který nestál na zemi, měl hnědý rubáš, hlavu skloněnou a začal se jakoby pomalu sunout ke mně a zvětšoval se, až jsem ve své hlavě jasně slyšela mužský hlas (byl to zvláštní nezapomenutelný jasný hlas).

Řekl, abych si položila hlavu na jeho hruď, myslela jsem, že ucítím jeho tělo. Měla jsem posvátnou bázeň, ne strach. Když jsem si položila hlavu na jeho hruď, žádné tělo jsem necítila, byla jsem ve světle, úžasná radost, síla, velmi jsem byla pozorná. Pak jsem jakoby plula, všude bylo bílo a táhlo mne to tím prostorem.

Byla to taková síla, že jsem to nevydržela a vrátila se do těla, chvíli mi trvalo, než ztuhlé tělo naskočilo. Začala jsem plakat radostí, stoupla k oknu a rozpažila ruce, posílala jsem lidem lásku, byla jsem tak nabitá, že jsem vše ze sebe musela rozdat, nic si nenechat. Musím konstatovat, že žádná radost tady na zemi se nedala přirovnat k takovému prožitku.

Nejsem žádný církevní dogmatik. Od dětství jsem hledala vyšší podstatu bytí. Ježíš je mi blízký, proto asi ta personifikace energie při setkání........bytost Krista vnímám jako kosmickou moudrost, lásku.”
Lucie Vaňková