Objevme mýty a předsudky spojované se stárnutím (2.)

Čtení na 4 min.

Pokračujme seriálem odhalujícím, jaké jedinečné zkušenosti každý člověk v průběhu věku prožívá. První díl naleznete ZDE, ale pojďme se zde podívat na druhý díl!

Měníme se psychicky

Stárnutí zahrnuje různé změny psychiky, které se s rostoucím věkem mohou objevovat u každého člověka individuálně. Mezi psychickými změnami a projevy ve stáří existují značné individuální rozdíly. Dochází ke zhoršení kognitivních (poznávacích) funkcí, tedy vnímání, pozornosti, paměti, představ, myšlení. Může klesat pružnost myšlení či psychická vitalita. Některé psychické pochody naopak zaznamenávají zlepšení, např. vytrvalost, trpělivost, schopnost úsudku, rozvaha. Na kvalitě psychiky se podílí osobnost člověka. Integrita (celistvost) osobnosti zůstává zachována, zpravidla se mění pouze její dílčí schopnosti. Mohou se měnit některé osobnostní rysy a vlastnosti jedince. U patologických typů jedinců může docházet ke zvýraznění některých vlastností nebo rysů (např. podezíravost u paranoidního typu osobnosti), jiné ztrácejí na své intenzitě (smysl pro pořádek). Také dochází ke změnám v hiearchii potřeb. Do popředí se dostává zájem o vlastní zdraví, potřeba jistoty a bezpečí, touha se uplatnit i ve vyšším věku. Zhoršuje se přizpůsobení se životním změnám. Senioři mají rádi svůj stereotyp a při nedostatku motivace k jiným, novým činnostem jej mohou neradi měnit. Ani oblast citového života nezůstává beze změn. Staří lidé mohou být více plačtiví. U patologických typů osobnosti se objevuje rychlé střídání nálad – emoční labilita. U některých jedinců je výrazná úzkost, strach (o život, z pádu, ze samoty apod.), může se objevit i depresivní naladění seniora. U zdravých a vitálních seniorů se emoční labilita zpravidla neobjevuje.

Společnost vnímáme rozdílně

Sociální stárnutí velmi úzce souvisí s odchodem do starobního důchodu. Je to jedna ze zásadních změn v životě, která člověka může ovlivnit v negativním i pozitivním slova smyslu. Odchodem do starobního důchodu se mění sociální role seniora. Končí role pracujícího člověka, který svou pracovní činností vytváří hodnoty pro obyvatelstvo a celý stát. Starší člověk získává novou roli důchodce, který naopak dostává od státu penzi a svou prací již našemu společenství nijak nepřispívá. Tím může dojít ke snížení společenské prestiže a autority. Nejednou bývá senior – důchodce vnímán jako někdo, kdo čerpá peníze ze státní kasy, např. na častější ošetření u lékařů, a současně společnosti nic nepřináší, tedy je zbytečný. Velmi často je takové chápání seniorů podporováno reportážemi a články v médiích.

Někteří lidé se na penzionování těší. Plánují si různé aktivity, na které dosud neměli čas. Chtějí se věnovat zahrádce, přestavět část domu, věnovat se vnoučatům, cestovat. Jsou připraveni na nový život, který jim uspokojí mnohá očekávání. (Mlýnková, 2011, str. 20-23)

Dostatek klidu

Senioři potřebují více odpočinku a spánku. Velmi důležitá je potřeba být bez bolesti, mít zajištěno teplo a pohodlí.

Vítáme vyšší potřeby

Senioři prožívají strach z onemocnění, ze ztráty životního partnera, závislosti na pomoci druhých osob. Dominuje potřeba jistoty, bezpečí a komunikace.

Vyvíjíme se duchovně

Senioři v závěrečné fázi svého života bilancují, hodnotí svůj dosavadní život a kladou si otázky o smyslu svého života. Přemýšlí, zda splnili všechno, co si kladli za úkol a cíl. Stává se, že na mnohé otázky nemají odpověď. Potřebují se svěřit se svými myšlenkami někomu, kdo aktivně naslouchá a poskytuje prostor k tomu, aby odpovědi na otázky nalezli sami v sobě.

Duchovní potřeby nejsou v institucionální péči dostatečně uspokojovány. Ale v hospicích zpravidla mívají kapli, kde jsou pořádány mše. Pacienti se také mohou vyzpovídat duchovnímu a dosáhnout tak vnitřní svobody a usmíření se sama se sebou.

Ošetřující personál v institucionální péči nemůže suplovat roli duchovního. Avšak vhodným rozhovorem může pomoci seniorovi svěřit se se svým trápením, nedosaženými cíli, chybami, které v životě udělal, a smířit se s nimi. Identifikace a uspokojování duchovních potřeb člověka není pouze záležitostí víry v Boha. Potřeba např. sounáležitosti, důvěry, jisté závislosti na někom spadá do duchovních potřeb nemocného a personál či pečující může v mnohém člověku pomoci. (Mlýnková, 2011, str. 48-51)

 

V dalším díle se podíváme na rizika, aktivizace a pomoc. Vskutku tvoříme nádherný svět!

Série článků:

Objevme mýty a předsudky spojované se stárnutím (1.)

Objevme mýty a předsudky spojované se stárnutím (2.)

Objevme mýty a předsudky spojované se stárnutím (3.)

Objevme mýty a předsudky spojované se stárnutím (4.)

Foto flickr

  •  
  •  
  •  
  •  
  •  
  •  
  •  
  • Milos Kovac

    Tieto clanky krasne popisuju pekny pristup k tomu ako je to v sucasnosti. Napriek tomu mne osobne v hlave vrta niekolko myslienok, preco by to v buducnosti nemohlo byt lepsie.

    1. Planovany odchod do dochodku je podla mojho nazoru povedane skromne, nie moc stastny napad. Presne ako v clanku bolo uvedene, inymi slovami je to znamenie toho, ze som pre spolocnost zbytocny a stavam sa pritazou. Lenze podla mna je to obratene hore nohami. Preco spolocnost mi urcuje co mam a co nemam robit, ci som pre nu zbytocny alebo nie?

    Preco dochodci su jednou z najvecsich zatazi pre zdravotnictvo? Podla mna nie je to kvoli veku, ale je to kvoli psychike. Pocit ze som zbytocny, ze uz nic nedokazem, ze som opotrebovany, stary, nici nase fyzicke telo.

    Pokial sa naucim robit to co ma bavi, to co robit chcem, pokial pochopim, ze zmysel zivota je tvorit nove krasne veci, ucit sa, pomahat inym ucit sa, ze to kolko penazi, pripadne inej odmeny dostanem je priamo umerne tomu aku sluzbu inym vykonavam prave teraz (nie vcera, alebo v buducnosti), tak nevidim dovod preco by som v jednom bode zivota mal prestat robit to co ma bavi?

    Pokial som cely zivot robil to co ma bavi, snazil sa byt skutocne dobry v tom co robim a prispievat k tomu aby spolocnost bola lepsia, nie preto ze musim, ale preto ze chcem, tak mam obrovske skusenosti, ktore su na nezaplatenie.

    Problem je ze drviva vecsina ludi sa to nikdy nenauci, lebo nasa spolocnost nie je zatial postavena tymto sposobom.

    Mam do dochodku daleko, ale moj plan je pracovat aj posledny den pred tym ako zomriem a je mi uplne jedno ci budem mat 100 rokov, alebo 200. Poznam ludi, ktory maju 80 rokov a ich produktivita a vysledky prace su take, ze nikto z mladikov len tak lahko nedokaze s nimi drzat krok. Je to preto ze ti ludia robia to co ich bavi. A robili to cely zivot. A su skutocne dobry v tom co robia. A maju kopec planov co este spravit chcu. Naucili sa zit a nie ratat dni do dochodku. Naucili sa postarat sami o seba a nie spoliehat sa ze sa o nich postara niekto iny, to je jedno ci uz zamestanavatel, alebo stat.

    2. Problematika starnutia fyzickeho tela – Trosku v tejto dobe scifi, ale podla mna je to dosledok toho, ze jednoducho zatial nevieme ako dokonale ovladat nase myslenie a vdaka tomu tomu nase telo kopiruje stav nasho myslenia.

    Inymi slovami – nase telo dokaze obnovit vsetky bunky v nasom tele. Niektore sa obnovuju aj niekolkokrat do roka. Akurat kopie su horsie ako original. Preco? Podla mna preto, lebo hlavny pocitac co ich riadi (nasa mysel) ich tak programuje. Som presvedceny, ze nasa mysel ma schopnost menit nase DNA. Len ju zatial nedokazeme ovladat na takej urovni aby to islo.

    Dalsia vec co riadi to kedy odideme z tohto fyzickeho sveta je podla mna nase vyssie ja. Prisli sme na tento svet v tomto case sa nieco naucit a nieco spravit. Vo chvili ked je nasa misia splnena, alebo sme sa dopracovali do stavu, kde v tomto case uz sa nedokazeme naucit nic, tak nase vyssie ja jednoducho ukonci nasu put a odpoji sa od fyzickeho tela a tym jeho zivot skonci.

    • Miloši děkujeme za tak nádherné vyjádření. Přesně! Lepší to bude a je to vidět již nyní – doba se posouvá kupředu 🙂