Byla mi (Sidris) nabídnuta účast na zajímavém učení pro dětí. Jde o to, že děti ve školkách by neměly odcházet s cizími lidmi, proto by se to měly nějakým způsobem dozvědět, ale jakým?
Děti jsou ústně varování, to je snad nejlepší způsob. Jak ale zjistit že varování pomohlo? Co třeba se domluvit se známým, kterého děti neznají, že přijde do školky a bude je vodit pryč? Ať zjistíme, zda děti reagují, zda se nechají odvést a nebo zda cítí nebezpečí? Rovnou si dovolím odpovědět: Nepřesvědčujme se, věřme jim!
A proč?
Pokud máme děti něco učit, pak se nejdříve musím kouknout do svého dětství, co a jak na nás působilo. Pro dospělého situace vypadá jinak, než pro dítě. Dítě více vnímá a bere vše plnými doušky. Maminky nás nesčetněkrát varují, že nemáme sahat na horkou plotýnku, stejně to náznakem zkusíme… Narazíme ale na situaci, kdy nám rodina láskyplně vysvětluje, že okolo nás jsou zlí lidé a zde jako děti přijímáme něco, co si již dospělý pomalu neuvědomuje a tím je jakási síla s důrazem a autentickým pocitem důležitého varování. Asi v mých 11letech se mě jakýsi pán taktéž pokusil vlákat až do nákladního auta, ale v té chvíli se stalo něco, co ještě nikdy předtím. Jako dítě jsem mu věřil a přiblížil se k němu, avšak v kritickém bodě se tělo trhlo, projel mráz a jako kdyby někdo řval – „nedělej to!“ Vynechme teď, co nebo kdo to byl, důležité je, že člověk když je v nebezpečí, tak to vycítí. Musím ale říct, že bez varování před zlými lidmi, bych na tom mohl být hůř a neposlouchat ono důležité volání. Nedá mi to, jasně že ona intuice, ono NE je vaše ochranná bytost, váš anděl.
Čistý člověk přijde za dítětem a ono ho přijme jako kamaráda, bude mu plně důvěřovat a to je ze stránky jeho vnímání naprosto v pořádku, je to přeci čistý člověk a moc dobře to cítí – díky přírodě, intuici, energiím, zkrátka děti vědí, že mohou té osobě důvěřovat a klidně může hrát nekalého člověka, jednoduše s ním klidně odejdou, protože i když si vloží do hlavy nedobré myšlenky, tak je to jen stále jeho vnější obal a stále je z něj cítit ono jádro, které by neublížilo ani mouše.
No jo, ale jsme tak daleko, že rádoby nezbedný člověk jde pro dítě, ono s ním (samozřejmě a opodstatněně v klidu a láskyplně) odejde. Ale pak mu bude zpětně řečeno, že onen člověk s kterým odešel byl špatný a mohl mu ublížit.
Co si z toho může dítě vyvodit? Že nemůže věřit nikomu ani když bude mít u sebe nejlepšího člověka na světe, tak stále bude o něm pochybovat. Zasadíme semínko nedůvěry a právě ho odpojujeme od jakéhosi „vnitřního vedení“, vlastně mu je tím řečeno: „vše cítíš špatně, nevěř ani sobě“, gratuluji, právě jsme z nebe vytvořili peklo a to i přesto, že dítě vždy vytuší v případě nedobrých chvil jejich povahu a moc dobře ví co má dělat. Avšak tímto aktem jej naprosto přeprogramujeme a již to nebude on.
Veškerý sociální systém je položen na vymývání mozku (pro přesvědčení stačí jednoduše navštívit jakoukoliv přednášku sociologie na VS) a na motivaci. Ať je negativní nebo pozitivní, vše je špatně. Negativní: „nedělej to, nebo nedostaneš čokoládu“, v této chvíli ovládáme člověka přes možnost jeho osobní ztráty. Pozitivní motivace: „udělej to a dostaneš čokoládu“ Zkusme, prosím, zkusme se nad tím zapřemýšlet. Když to udělá člověk sám od sebe, místo toho abychom mu to říkali, tak jedná z vlastní vůle, ale jestliže ho takto namotivujeme, tak ho tím ovládáme ale o co hůř, on plní naše požadavky, on nedělá co chce ON, ale co chceme MY. Ať máme dobrý nebo špatný úmysl, tak vždy člověka manipulujeme a vždy chceme, aby plnil naše záměry, ne co chce on, ale co chceme my.
Proto tu vyvstává otázka, proč už naše děti učit právě takovouto motivací, nebo dokonce stresem, či nedůvěrou? Proč jim dávat do jejich vnímání tak ostrou ránu a tak velký řez na srdci, že nemohou věřit tomu, čemu věří. Oni totiž původně moc dobře vědí, s kým mohou být a s kým ne, pokud ale jsme natolik znalý, že je můžeme varovat, pak to jistě jen pomůže. Je ale na dítěti, jaké rozhodnutí udělá a jakým směrem půjde jeho život.
V Česku jsou naštěstí velmi speciální školky, kde nechávají branku od zahrady otevřenou. Děti dostanou jasné důležité varování, že se mohou kdekoliv na pozemku pohybovat a jsou v bezpečí, ale jestliže půjdou za branku, tak tam již jsou sami za sebe, již jim nemůže nikdo pomoci a je to pouze na nich. Víte, zde se odehrává až zázrak, nikdy se ještě nestalo, že by šlo dítě za branku. Dítě moc dobře chápe, co může a váží si, že dostalo možnost výběru a důvěru. Toto je už velký rozdíl ve výchově a vnímání světa, na rozdíl od toho, když dítěti řekneme, že za branku nesmí, proto jí zamkneme a je to tam nebezpečné. Rozdíl je v tom, že my mu odepíráme možnost rozhodnutí, pokud se člověk nemůže svobodně rozhodnout a sám zjistit situaci a důvěřovat svému úsudku, tak je z něj jen slepá ovečka, která jde s davem a nebo při průbojnější povaze onu branku přeleze už jen z toho důvodu, že mu nebyla nabídnuta alternativa.
Rodiče a učitelky jsou báječní, že děti ústně varují před nebezpečím. V dnešním světě je to jistě potřeba. Avšak není nutné zacházet dál a dětem zanechávat bolestivé chvíle, šoky a následné změny myšlení v nedůvěru svého cítění, které je tímto nebezpečně pozměněno.
Proč svým milovaným osobám ubližujeme a vydíráme je negativní motivací, aby byli hodní, jinak je odnese čert? Copak existuje něco horšího, než z pohledu dítěte spáchat jako rodič zradu a vydat své dítě těmto osobám, nebo dokonce ještě hůř, ovládat své děti pod výhrůžkou trestu? Mnoho lidí má z tohoto věku právem velké bolístky až psychické narušení, které se táhne ještě dlouho za pubertu a přitom nejde o nic jiného, než násilného protlačení toho, co chceme MY. Přece si neuklízí hračky, nedojídá oběd, zlobí...Tento systém je postaven od svého základu tak důkladně, že nabýváme dojmu naprosté normálnosti, že ubližovat lidem i ostatním bytostem je přece dobré.
Jak víme, tak děti jsou velmi chytré, stačí jim cokoliv jasně vysvětlit a oni již vědí, co je pro ně dobré a co ne. Věřím, že jistě v blízké době přestaneme ubližovat všem lidem i bytostem našim chováním i když s původním dobrým záměrem.