Magická povídka: Theorie a praxe, Vůle (3/4)

Rok jsme již pobývali v rozlehlém domu mistra Arktwella. Jakožto dvorní mág hraběte Skatského byl Arktwell dostatečně bohatý, aby si mohl svůj malý palác vyzdobit od sklepa až po střechu samým zlatem a drahými kameny. Některá místa tak opravdu vyzdobena byla – hlavně hala hned za branou, jídelna, pracovna s knihovnou a také místnost, kde mistr přijímal své vzácné návštěvníky. Jinak ovšem bylo mistrovo sídlo spíše skromněji vybaveno. Arktwell nedostával od hraběte placeno za své služby, ani nepobíral od hraběte rentu.

Hrabě ale pro mistra byl kdykoliv ochoten obětovat i větší obnosy. Pán ze Skatu se nemusel obávat, že by mistr tohoto kdy zneužil, a i kdyby, mágovy služby byly častokráte mnohem cennější, než většina hraběcího bohatsví.

Je pravdou, že Arktwell hodně utrácel za věci nesmyslné, zbytečné, nepotřebné, zženštilé a pošetilé. Krom toho ještě také větší díl peněz padl na mistrův blahobyt. Služebníci si nechávali platit ve stříbře za svou práci. Také jídelníček mága byl naplněn mnoha exotickými a drahými pokrmy. Jednou jsem se mistra ptal, proč on sám nedodržuje asketická nařízení, jež nám uložil – odpověděl jen, že on si již jimi prošel, tedy je nepotřebuje. Vzato kolem a kolem, Arktwell opravdu utrácel značné sumy zcela zbytečně. Avšak od doby, kdy začal pracovat pro hraběte, celé lenní území začalo rychle vzkvétat. Pole byla rok od roku plodnejší, lidé netrpěli tolik nemocemi, zvěře v lesích přibývalo a naopak loupežníci a lapkové rychle hrabství opouštěli. Myslím, že tak polovina z těchto věcí je jen zásluhou dobrých rad a vzdělání mého mistra. Některé věci však přeci jen nelze vysvětlit pohopouhým zlepšením v obdělávání půdy...

My čtyři mistrovi učňové jsme žili v prostších částech jeho domu. Nevěděl o nás nikdo, snad jen dvě ze služek. Ven jsme vycházeli v přestrojení mistrových poslů, jinak nám bylo zakázáno opouštět jeho sídlo nebo pozemky. Nechtěl, aby se v hrabství proslechlo, že vyučuje nové žáky. V tomto jsem mistra chápal, mnoho lidí by se nás snažilo získat do svých služeb. A možná by byli i tací, kterým by se nelíbilo, že bychom své služby mohli vlastně někomu nabídnout. Hlavně církev slunečního boha Karmona. Kněží této církve neměli magii a čarování rádi. Tvrdili, že tyto kejkle odvádějí pozornost od uctívání nesmrtelného Otce všeho živého.Věděl jsem, že i sám mistr byl kdysi novicem v tomto řádu. Do teď se své víry nevzdal. Nedovedl jsem pochopit, jak začal vlastně studovat magii přes veškeré zákazy a dogmatické nepravdy jeho církve. Ještě více mě však nešlo přijmout, že mistr většinu dogmat své církve stále hájil. A to nejen na veřejnosti, aby alespoň trochu ze sebe setřásl tíživou nelibost kněžích, ale i v soukromí, když mluvil s námi a nás vyučoval.

Snad mi, drahý čtenáři těchto listů, odpustíš, že ještě chvíli budu prodlévat ve vzpomínkách na svého drahého učitele a průvodce světem skrytým. Chápu, že mnohé spíše zajímá, kterak mistr nás školil, jakým způsobem vyučoval a jak by i oni sami svedli proniknout do oněch zvláštních a podezřelých studií. Ty musím zde zklamat, neb list papíru není schopen přenést tolik, co by žák musil obdržet, aby svedl sám jen studiem knih nejen poznat, ale i zažít. Ač mistr mi povídal o jednom arcimágovi, velikánovi svatých věd magických, jež učil svá dítka i po smrti jen svým odkazem z knih. Kdo ví, třeba i čtenáři těchto řádek naleznou v těchto spisech něco více, o čem nemám tuchy, a co jim ukáže tu skrytou cestu, kterou jsme kráčeli já a mí tři přátelé. Kdybych si jen pamatoval jméno toho velmistra... takto mohu nabídnout jen své zážitky z mého učení.

Zpět ale k mistru Arktwellovi. Byla jedna věc, která mi dlouhou dobu ležela v hlavě. Vlastně ještě předtím, než jsme k mistrovi přišli s prosbou jako jeho budoucí žáci, už tehdy jsem si uvědomoval jistou drobnost, jež někdy mně nutila pochybovat a nevěřit zcela v dovednosti mého učitele. Pamatuji se, že Arktwell nikdy neužil přímou magickou moc. Nikdo jej neviděl stvořit oheň, metat blesky, létat mezi větry a nebo stvořit zlato z olova. U dvora se povídalo, že kdysi dávno Arktwell zastavil úder těžké sekyry pouhou holou dlaní a vyvázl bez zranění. Svědci přísahali, že ta rána musila mágovi rozetnout paži a i kdyby měl v ruce puklíř, těžký dopad by mu jistě zpřerážel kosti v ruce a smýkl jím o zem. Dle vyprávnění se mistr ale prý ani nepohnul. O tom, co se stalo s útočníkem, se již moc neví. Dlouhý čas jsem se nedostal k tomu, abych se Arktwella zeptal, zda je možné dosáhnout i takové moci, jež umí vysloveně malými zázraky působit ve světě kolem.

Od prvních chvil učení můj čas zaměstnávalo mnoho věcí, mistrových úkolů a různých podivných a někdy zdánlivě nesmyslných cvičení. Postupem času jsem začal více vnímat své tělo, svou intuici a také různé toky osudu, smýšlení, lidské nálady, myšlenky a jiné, mě předtím těžko představitelné vjemy. Má mysl měla dostatek úkolů, aby byla zcela zaneprázdněna, nestihla tedy vůbec pochybovat. Postupem času však mnoho těchto schopností mi přešlo do krve a zdály se mi zcela přirozené – však také zcela přirozené jsou. Některé z nich nebyly více, než jen schopnost uklidnit slovem, jiné, věštěcké se odkazovaly na přirozenost člověkovu, na jeho cítění. Avšak žádná z těchto schopností nekonala ty ohromující zázraky, jež posvátným strachem a úctou naplnily mne pokaždé, kdy jsem o nich jen a pouze četl. Má důvěra ve staré historické zprávy o takových zázracích však začala ochabovat. Všímal jsem si, jak mistrova a tím pádem i naše magická moc nezachází vlastně s ničím jiným, než s naší duší. Práce s duší je dozajista žádaná, potřebná. To je
ten hlavní důvod, proč se magií zabývat – právě v duši se nachází všechno poznání, klíče k vidění budoucnosti i věčnému štěstí. Má mysl ale stále klouzala zpět k divokým představám a živila touhu zažít jednoznačné působení sil magických. Ona touha zápasila se stále vzrůstající nedůvěrou v přehnané
možnosti magické. A bylo to právě v této době, kdy jsem mistra požádal, aby mi ukázal zázrak.

Zaklepal jsem na dveře mistrovy pracovny a vstoupil. K mému překvapení mistr rozmlouval s nějakým bohatým měšťanem. Měšťan vypadal, jako by se před chvílí ještě rozčiloval a teď z něj opadávaly zbytky roznícených emocí. Avšak tón jeho hlasu byl již zcela klidný. Omluvil jsem se a chtěl odejít.

„To je v pořádku, Aenire, baron Lervantský je stejně již na odchodu,“ zastavil mne Arktwell. Na tato slova, věda že jsem v místnosti s mužem urozeným, poklonil jsem se a vyčkal, až mistr barona vyprovodí. Arktwell se pak usadil zpět ke svému stolu a bez toho, aby na mě pohlédl, pokynul mi, ať usednu.

„Toto byl baron Redomar Lervantský, šlechtic s mnoha vyznamenáními a úspěchy v diplomacii i v bojích,“ osvětlil mi více mistr, s kým tu mluvil, „byl zde pro radu ve věcech milostných. To tě ale nezajímá, že? Mluv rychle, musím ještě několik věcí sepsat.“

„Mistře, rád bych věděl, zda magie umožňuje vykonávat zázraky. A zda vy sám jste toho schopen. A pokud ano, tak bych samozřejmě chtěl vědět, jak takové věci provádět,“ řekl jsem s jistou nervozitou. Věděl jsem, že má otázka se mistru líbit moc nebude. Čišela z ní touha po moci, přízemnost, nevíra v moc magie, pyšnost a mnoho dalších nelibých vlastností, jež jsme měli dle Arktwella vypudit ze svého způsobu žití.

Když Arktwell vyslechl mou otázku, vážně vzhlédl od svých papírů a pohlédl na mě. Očekával jsem jeho kázání a výtky k mé otázce. Chvíli mlčenlivého ticha rušily jen tlumeně doléhající zvuky ulice.

„Nebudu se tě ptát, co je dle tebe přesně zázrak, na filosofování teď není čas. To rozebereme příště a před ostatními. Je to něco, co by měli vědět. Zeptám se tě jednoduše – jaký zázrak by jsi chtěl teď vidět,“ Arktwellova slova byla o dost vážnější, než obvykle. Zamračil jsem se, nebyl jsem si moc jist, co mistra přimělo se mnou jednat takto narovinu, aniž by mi pořádně vytkl mé chyby. Nestihl jsem si tedy důkladně promyslet, co bych vlastně chtěl vidět. Řekl jsem tedy první věc, jež mě napadla: „Let. Chtěl bych vidět někoho létat.“

„Někoho? Dobře – máš dnes štěstí. Dám ti možnost, abys mohl létat ty sám, pokud si troufáš. Mohu ti dát tajné svitky, kde se nachází prostý a jednoduchý návod, aby člověk mohl létat. Musím tě ale varovat, jakmile se do toho pustíš, nesmíš za žádnou cenu přestat, nebo se již nikdy potom létat nenaučíš. A pokud se ti to nepovede, budu od tebe chtít pár věcí, které se ti nebudou líbit. Troufneš si?“

Chvíli jsem si promýšlel odpověď. Ještě se mi nestalo, že mistr sám by nabídl přímý a jednoduchý návod. Nechával nás, abychom sami si našli svou cestu k různým schopnostem a jen nás pak opravoval. Opravdové magické techniky nám vyjevil vždy až nakonec, kdy jsme je snadno pochopili a dovedli podle nich opravit naše nedostatky.

Tušil jsem, že mě čeká náročná práce. Nebyl jsem si jist, zda budu schopen vše zvládnout a dovést až ke konečnému cíli. Obával jsem se svého neúspěchu. Vzpoměl jsem si, co by mi řekl Ignir – nemá smysl se bát neúspěchu, protože když člověk něco nezkusí, neuspěl už předem. Aneb – vždy se věci jen zlepší. Ne zcela jsem s ním souhlasil v jeho výroku po logické stránce, ale podstatou měl asi pravdu. Krom toho, začalo ve mně růst nadšení. Když mi mistr řekl, že existují návody k získání takové moci, věděl jsem, že je možné jí dosáhnout, uvěřil jsem, že i já sám jsem snad schopen ji dosáhnout. Postupně ve mně začalo růst krom nadšení i okouzlení tím snem a touha jej uskutečnit.

„Troufnu,“ odpověděl jsem stručně a možná příliš sebejistě. Ať si mistr myslel cokoliv, nedal to na sobě vůbec znát.

„Než se naučíš sám létat, musíš umět donutit létat věci kolem sebe. Půjčím ti svitek, kde je napsáno, co přesně si máš představovat a jak působit na ty věci, jak řídit jejich pohyb. Neříkej o tom ostatním, cvič každý den. Snaž se,“ pověděl mistr a podal mi ze stolu zažloutlou roli pergamenu.

Odcházel jsem ve velkém napjetí a nadšení. To, jak Arktwell hovořil o létání, znělo, jako by on sám byl zcela přesvědčen, že něco takového je možné.

Zavřel jsem se ve své cele a hned pergamen přečetl. Instrukce byly opravdu jasné a jednoduché. Jistě mi zatím scházelo dokonalé umění všech požadavků, avšak mnoho věcí, které návod požadoval, mnoho jsem již uměl z mistrova předchozího výcviku. Návod nejdříve požadoval jakousi duševní rozcvičku a pak už jen bylo třeba si představit, kam se má některá věc pohnout. Ze všeho nejdůležitější byla ale vůle s něčím pohnout. Postavil jsem si na stůl svůj džbán na vodu jakožto první věc, se kterou se pokusím pracovat. Dle návodu vůbec nezáleželo na velikosti ani na tíži předmětu. Rychle jsem provedl duševní rozcvičku a již jsem si začal představovat, jak se džbán začíná vznášet nad deskou stolu. Napjal jsem veškerou svou vůli, co nejvíce se soutředil na svou představu a přitom jsem sledoval džbán. Ten se ani nehnul. Nepřekvapilo mě to, nečekal jsem úspěch takhle brzy.

Takto započaly mé vážné snahy o uskutečenění zázraku. Každý den jsem zkoušel džbán rozpohybovat. Po třech dnech, kdy jsem cvičil vždy maximálně půl hodiny, jsem se rozhodl tomuto pokusu věnovat mnohem více času a úsilí. Trávil jsem hodiny u džbánu, oči mne pálily, jak jsem na něj neustále zíral. Cvičil jsem do pozdní noci, dokud mě únavnost toho cvičení zcela neokradla o vešekrou mou pozornost a duševní síly. Každý neúspěch mě jen čím dál více posiloval v odhodlání dostát svého přání. Věřil jsem v sílu své vůle a nehodlal jsem se zde nechat porazit. Vše ale začínalo být náročnější. Únava na mě doléhala každý den stále více. Ani mistrova cvičení proti ospalosti, jež jsme se učili na samém začátku, už mi nebyla schopna dodat potřebné množství bdělosti. Mí přátelé si všimli, jak přicházím o svou sílu a báli se, zda nejsem nemocen. Arktwell jim naštěstí nakázal, aby se mě nevyptávali, že časem vše pochopí.

Po měsíci cvičení se dostavila závažná krize. Nešlo o mou vyčerpanost, ale o to, že jsem začal pochybovat. Arktwell ode mě nechtěl nic slyšet a nebyl ochoten se bavit na théma mého pokroku ve cvičení. Možná i proto jsem pomalu přestával věřit, že je něco takového možné. Cvičil jsem hlavně z tvrdohlavosti a umíněnosti. Nechtěl jsem připustit,  že má vůle je příliš slabá. Nechtěl jsem se vzdát. Nevzdal jsem se, bojoval jsem proti náročnosti cvičení a i proti své nevíře. Začal jsem zkoušet všemožně upravovat duševní rozcvičku, provádět ji různě pečlivě a různě dlouho. Prováděl jsem ji tak precizně, jak jsem mohl. Napadlo mě i neprovádět jí vůbec, zda to není zkouška, zda rozcvička jen není jistým závažím na posílení svalů duše. Nezabíralo nic. Již několikráte jsem cítil, jak výsledek je na dosah ruky, má intuice mě ujišťovala, že již stačí jen drobný krůček k mému cíli. Po měsíci a půl jsem ale stále nebyl schopen učinit žádný viditelný výsledek. Počáteční nadšení se časem přeměnilo v ocelovou zarytost a vůli dokončit svůj cíl. Avšak tato zarytost mě ke konci stahovala svou tíhou, brala mi veškerou mou sílu a neumožňovala mi pokračovat dále. Nechtěl jsem ovšem opustit lákavý sen a odmítal jsem se své touhy zbavit. Únava, náročnost nových cvičení a i přímluva přátel se starostí o mé zdraví mě nakonec donutily k přiznání porážky.

Vstoupil jsem za mistrem do knihovny a pověděl mu, o čemchci mluvit.

„Ano? Výborně, jsem nadšen, že jsi to svedl. Již to trvalo nějak dlouho, trochu jsem se obával, že může být něco špatně. Ale očividně jsi tomu věnoval veškeré své úsilí a to vždy vede k očekávanému úspěchu. Pojď, posaď se, tohle je důvod k oslavě,“ začal mluvit nadšeně Arktwell, ještě netušící o špatné zprávě, která mu měla být vzápětí sdělena.

„Mistře, musím tě zklamat. Nejdu za tebou, abych ti oznámil své úspěchy. Naopak. Přes veškerá má snažení a neustálou dřinu se mi nepodařilo splnit, co jsem chtěl. Pečlivě a řádně jsem cvičil každý den, zatínal jsem vůli až na pokraj prasknutí. Vůle mě neopustila, i teď ji mám. Avšak únava a útrapy, jež to vše provázejí, mě pomalu přemáhají,“ přiznal jsem zkroušeně pravdu. Viděl jsem, jak se Arktwellova radost plynule změnila ve zklamání a zahořklost. Vždy, kdy se nám nedařilo dostát mistrovým úkolům, tak nás jen pokáral a nabádal nás k pečlivější práci. Vždy si držel dostatečný nadhled, ani se vlastně nerozčiloval nad našimi neúspěchy. A už vůbec nikdy nebyl zklamán, jakoby věděl, jak se vše bude vyvíjet dál. Jeho zklamání, jež teď pomalu v sobě utápělo všechno světlo v knihovně a tak i mou naději a nadšení, toto zklamání bylo mnohem větší, než má rozmrzelost z neúspěchu. Pochopil jsem, že pro mistra jsem tímto ztratil hodnotu. Celý rok, co mě učil, jeho úsilí, opatrování a vedení, to bylo k ničemu. Mistr mě chtěl svým učením vyšvihnout do velkých výšin, avšak já se zastavil již na prvním schodu. Pochopil jsem to, sdílel jsem se svým učitelem zármutek, ač já byl více sobecký. Neznatelně jsem zašeptal prosbu o odpuštění. Snad jsem ani nešeptal, jen naprázdno pohyboval rty. Všechno mé snažení mi teď zhořklo a já nevěděl, co dál. Arktwell ještě dlouhou dobu mlčel.

„Nevadí... teď začneš dělat to, co ti přikáži. Chci, abys porazil Ignira v souboji beze zbraně. Do té doby, dokud se ti to nepodaří, nesmíš dál cvičit nic magického, nic z toho, co jsem tě naučil. A pokud jej neporazíš, k magii se nevrátíš již nikdy,“ jeho slova zněla jak soudcův rozsudek nad darebným zločincem, nejnižším ze špinavých. Neměl jsem ani sílu protestovat. Však přeci jen mi svitla malá jiskra naděje. Arktwell přec jen mi dal možnost ve studiu pokračovat, ač musím dokázat nemožné.

Dalšího dne, dne po něm a i ve dnech následujích jsem začal bojovat s Ignirem. Svalnatého barbara jsem neměl nejmenší šanci porazit. Jak byl silný, tak byl mrštný, jeho postřeh byl okamžitý a možná snad i viděl do budoucnosti, když jsem s ním zápasil. První souboje jsem byl velmi  zdrženlivý, bál jsem se na Ignira opravdu zaútočit. Pro něj to byla jen hra. Nemusel se nijak namáhat, aby se mi ubránil. Vždy mě nabádal, abych zaútočil, abych nečekal. Po pár zápasech mě poprvé tvrdě udeřil, nebo spíše já nalétl do jeho úderu. Bylo pro mě potupou účastnit se takových bojů, odmítal jsem to. Již jsem neměl žádnou motivaci prodlévat v mistrově domě, neb naděje, že se kdy naučím vyšším zákonům magickým, tu jsem již pohřbil. Jediné, co mě drželo, byli přátelé, stále mě podporující, jež říkali, že se mistr jistě slituje a nebo že Ignira opravdu porazím. Válečníkova čest se zapřísáhla a slíbila mistru, že barbar se nenechá porazit. Přesto i sám Ignir věřil, že jej mohu přemoci. Učil mě a snažil se, abych pochopil základy boje.

„Zaútoč. Neustůj tam jen tak, tak si snadný terč. Musíš se hýbat.“

„Takhle ne, takhle mi jdeš přímo do rány.“

„Už jak sis teď stoupnul, vidím, kam mě chceš udeřit.“

„Musíš udeřit nečekaně, překvapivě, abych nevěděl, jak se krýt.“

„Správně že útočíš, ale nezapomínej se také krýt.“

„To je kryt? Promiň knihomole, ale takhle by ti dala facku i moje babička.“

„Neválej se po té zemi, zvedej se. Odpočineš si v noci, teď bojuj.“

„Snad jsi trochu chlap, ne? Žádné, že už nemůžeš, jen makej. Dělej, pojď, vraž mi jednu.“

„Uvolni ty ruce. Takhle ti je akorát zlámu.“

„Nezatínej svaly, je vidět, co uděláš. Buď v klidu. Napni se, až když úder dopadne.“

„Silou mě nepřemůžeš, ani se nesnaž. Buď rychlejší, mrštnější.“

„Promiň Aenire, ale tohle je od tebe opravdu nerozvážné. Sice mě teď držíš za krk, ale podívej, kde všudě tě mohu zbít. A aby sis to pamatoval...“

„Vstávej.“

„Bojuj.“

„Neboj se.“

„Dělej, snaž se.“

„Uvolni ty pazoury.“

„Jak to stojíš?“

„Nerozčiluj se, měj chladnou hlavu.“

„Strach, vztek, touha po pomstě, touha po vítěztví – to všechno je špatně. Moc myslíš a to tě zdržuje. Nemysli a bojuj!“

„Když se nenaučíš bojovat, ztratíš víc, než jen pár zubů.“

„Zlomená není. Teď znovu.“

„No vidíš, to už je lepší.“

„Ještě rychleji, to je ono!“

„Takhle ne, takhle.“ 

„Znovu!“

Zápasil jsem s Ingirem každý den. Nejdříve jsem si připadal bezmocně. Pak jsem se začal rozčilovat. Vadilo mi, že zde trávím nesmyslně čas, který bych mohl věnovat buď studiu magie a nebo pokud toto není má cesta, tak alespoň studiu theologie. Vztek jsem si vyléval na barbarovi. Ignir se jen smál mým pokusům mu ublížit. Křečovitě jsem do něj byl, bezhlavě jsem se po něm vrhal, kopal jsem, snažil se jej co největší silou smést na zem. Neměl jsem nejmenší šanci jej zasáhnout tak, aby to opravdu pocítil. Ale barbarovi má vzteklost nevadila, naopak. Chápal jí, neb on sám byl často podobný. Tímto bojem jsem ve svém příteli nalezl i tu část, o které často nemluvil. Utvrdilo to naše přátelství. Postupem času jsem přestal bezhlavě útočit, s Ignirovými radami jsem si začal všímat různých drobností a detailů, jež se v souboji nacházejí. Vzhledem k tomu, že jsem nemohl dělat nic jiného, snažil jsem se alespoň něco naučit. Začal jsem zlepšovat zbůsoby svého boje. Silou jsem svého soka přemoci nemohl, tak jsem vsázel na rychlost a přesnost. Uvolnil jsem se a soustředil jen na své pohyby, aby byly správné.

Po měsíci těchto denních soubojů za mnou přišel Aquir, můj přítel šlěchtic.

„Arktwell řekl, že nemusíš zápasit s Ignirem. Můžeš zkusit bojovat se mnou a pokud se ti to podaří, vracíš se zpět do hry,“ pověděl. Chvíli jsem se s ním bavil, zda by mu to nevadilo, zda to mistr myslí vážně a tak. Dohodli jsme se, že to vyzkouším. Aquir nebyl tak dobrý bojovník, jako seveřan. Jakožto šlechtic ale prošel učením několika šermířských škol. Co neměl v síle, to měl v eleganci a technice. Doufal jsem, že však není moc zkušený v boji beze zbraně.

Postavili jsme se proti sobě a Aquir odložil svůj plášť i meč. Pokývl, že můžeme začít. Chvíli si mě jen tak prohlížel. Nemeškal jsem, hned jsem vyrazil. Ani jsem se vlastně nijak nerozmýšlel, zda zaútočit, vše přišlo tak nějak samo. Aquira to zastihlo nepřipraveného. Marně se kryl před záplavou mých úderů. Ač jsem jej mnohokráte zasáhl, přeci jen byl Aquir zdatnější a odolnější, nenechal se mými útoky zvyklat. Sám vyrazil a udeřil mne do břicha. Odstoupil jsem a pohledem ujistil druha, že mohu pokračovat dál. Teď Aquir začal určovat tempo boje. Jeho útoky nebyly rychlé a nebylo jich tolik, avšak Aquir do nich dával veškerou svou sílu. Uvědomil jsem si, že se vlastně ani nijak nesoustředím, že prakticky nepřemýšlím nad tím, co dělám. Věděl jsem, jak se krýt, kam se pohnout, abych byl co nejmenším cílem, ale nijak jsem nad tím nemusel dumat. Cítil jsem všechny budoucí pohyby mého soupeře intuitivně a nechal jsem tělo, ať se přizpůsobí tomu válečnému tanci. Nakonec jsme se oba do sebe zaklesli a snažili se jeden druhého povalit na zem. Aquir mě tlačil na krk a snažil se silou dosáhnout svého. Věděl jsem, že jej nepřetlačím, byl v lepší pozici a měl mocnější svlastvo. Nepřetlačoval jsem jej tedy, ale podvolil jsem se jeho síle. O krok jsem ustoupil a využil Aquirovo snažení. Již jsem jim málem smýkl o zem, avšak Aquirův naučený postoj a šermířské kroky jej udržely vzpříma vstát. Ještě jednou na mě silou zatlačil a zatnul při tom všechny svaly. Cítil jsem to napětí a věděl jsem, že s takovým napětím nebude schopen rychle reagovat. Chvíli jsem stál proti němu, aby ještě zvýšil své úsilí a pak jsem prudce trhnul v opačném směru. Učinil jsem dva rychlé kroky zpět a přitom táhl Aquirovy ruce, abych jej připravil o veškerou stabilitu. Natáhl jsem jej úspěšně před sebe na zem. Teď už jsem jen zvedl nohu a připravil ji tak, aby mému příteli dupla na hlavu. Tam jsem zastavil. Aquir vzhlédl a šibalsky se usmál. Za mými zády se ozval Ignirův potlesk.

„Výborně, to je ono. Takhle se vyhrává. Jdi za mistrem, tohle rád uslyší.“

Aquir ještě dodal: „Tohle jsem opravdu nečekal. Učenec a takhle se prát. Povedlo se ti to.“

„Díky. Bez Ignira bych to ale jistě nesvedl. Povězte, není tohle zase nějaká z mistrových podivných zkoušek? Kde je vlastně Terem? Neměl být náhodou také přítomen?“ optal jsem se dvou přátel.

Aquir odpověděl: „Určitě to je zkouška, všechno tady. Ale tahle se asi týká jen tebe, mistr mi nic bližšího neřekl. Jinak Terem je zalezlý v kapli, odmítl se dívat, jak se jeho přátelé rvou. I když jsem se mu snažil vysvětlit, jak se věci mají, nechtěl přijít.“

Ještě špinavý a upocený jsem se vydal k mistrovi.

„Posaď se,“ řekl mistr ze svého křesla, „a pověz mi, jak se ti podařilo zvítězit. Chci přesně vědět, kde udělal Aquir chybu. Je to přeci dobrý šermíř a ty jsi v boji ničím. Objasni mi, jak jsi jej přemohl.“

„Byl příliš napjatý. Snažil se mě přetlačit silou a přitom měl ztuhlé svaly. Nemohl tak díky tomu dostatečně rychle reagovat. Byl jsem rychlejší a vyvedl jej z rovnováhy. A když spadl, bylo to jednoduché,“ vysvětlil jsem vše tak, jak jsem to vnímal. Tušil jsem, že mistr se mě ptá takto záměrně, ostantě vždy tak činil. Věděl jsem ale, že vše mi bude v pravý čas odhaleno.

„Dobrá, to zní pravdivě. Tak, a teď mi řekni, proč jsi neuspěl s tím magickým úkolem, jež jsem ti dal,“ řekl ostřeji učitel.

„Nevím, nejsem si jist. Buď proto, že je to nemožné, nebo že nemám talent. Ne, ne, samozřejmě že ne, moment,“ začal jsem opravovat své tvrzení, vida mistrův káravý a velmi výhrůžný pohled. Pochopil jsem, že předchozí otázka musí souviset s touto.

„Protože jsem byl příliš... napjatý?“ odpověděl jsem s nejistotou.

„Skoro. Nesvedl jsi to, protože jsi neměl dostatečnou vůli!“ prohlásil razantně mistr. Vzbudil se ve mně odpor. Věděl jsem, že vůle jsem měl dostatek, až přemíru. Ještě než jsem se ale stačil obhájit, mistr začal s vysvětlováním: „Jediné, co jsi měl, tak byla touha. Jenže touha není vůle. Je to marné přání, co vyvolává sny, ale nedělá nic. Zaměňoval jsi touhu za vůli. Pravá vůle by ti nepůsobila strasti v případě neúspěchu. Vůle je stabilní, stále se snažící a bez zoufání. Ty jsi byl zklamám a rmoucen svou touhou. Tu špetku pravé vůle, jež jsi měl na začátku, tu pohřbily nánosy smutku a neschopnosti odprostit se od touhy. Kdykoliv toužíš, tvá síla odplouvá ke snu tvé tužby. Tam mizí, jako voda v písku. A tobě nezbude nic. Snění a touhy vždy brání v konání – to je to, co se ti přihodilo.“

Mistr přešel k oknu a posunkem mě zavolal k sobě. Na nádvoří spolu teď zápasili Ignir s Aquirem. Ignir měl stále navrh, Aquir se snažil ze všech sil jej porazit, ale nedařilo se mu.

„Pohleď na ně. Sleduj Aquira, jak se snaží. Touží vyhrát, chce to stůj co stůj. Ale obává se porážky. Je napjatý. Užívá sílu špatným směrem. Ignir to ví. Ten má pravou vůli, vůli vyhrát. Je to jeho přání, avšak on na něm nění závislý. To přání prodchlo celou jeho bytost, ale neovládlo jej. On ovládá je. Nepotřebuje si opakovat, co chce, on to ví. Nemusí nad tím přemýšlet, on se svou vůlí splynul. On a jeho vůle je jedno, nerozdělíš je. Pamatuješ, jak se ti zpočátku vedlo při soubojích s Ignirem?“ optal se mistr a pak se vrátil ke svému křeslu. Nesedl si však.

„Ano,“ odpověděl jsem zamyšleně, „nejdříve jsem neměl žádnou motivaci. Žádnou vůli. Pak jsem chtěl Ignira porazit stůj co stůj, abych se mohl vrátit k magii. Ale to se mi nedařilo a tak odplynulo i to přání. No a potom... potom jsem se teprve začal učit, jak bojovat.“

„Správně. Ač jsi neměl pořádnou vůli, přesto jsi se něco naučil. Šlo ti to ovšem až tehdy, kdy ses zbavil očekávání, přání a snů. Přání odebírá příliš mnoho sil. Snažil ses udeřit silně a tak jsi zatínal svaly. Zatínal jsi je ale příliš brzy. Zapoměl jsi na pohyby, jež byly potřebné předtím. Chtěl jsi vše urychlit kvůli svému přání. Chtěl jsi posílit přání a tak jsi vše dělal s největší silou, aby bylo přání splněno zcela. Ale ta síla ti právě bránila ve vykonání toho, co sis přál. Tvá síla šla proti tobě – jak jsi jí užil brzy, neměla se o co opřít a proto stála tobě v cestě. Postupem času jsi od přání upustil – nebylo pro tebe tak důležité, abys na něm lpěl. A pak již síla začala proudit vždy, když měla.

To ovšem nebyl případ tvých cvičení. Seděl jsi hodiny ve své cele a napínal celou svou mysl ke tvému přání v bláhovém klamu, že to je síla vůle. Není tomu ale tak. Vůle se pozná nejen nezlomností, ale také poznáním neúspěchu, přijmutím neúspěchu a následným dalším pokusem, nezahaleným zármutkem. Člověk se silnou vůlí se bude stále učit jednu věc, dokud se jí nenaučí. A nebude přitom nikdy zklamaný, že se neučí tak rychle, jak by chtěl. Víš, celý smysl té duševní rozvičky, jak sis tomu začal říkat, byl právě k uvolnění mysli – aby měla sílu k dispozici, avšak aby silou nemrhala. Jako uvolněná ruka – cítí nepřítele, je rychlá ve své reakci a přitom dokáže vyvynout značnou sílu. Ruka zaťatá je pomalá, zranitelná a její svaly pracují proti sobě. Co se zdá silou je zde slabostí. Abys uspěl, musíš být uvolněný, bez přání, předsudků, bez touhy. Jen musíš mít vůli a její cíl: Nic víc. Pokud nebudeš chtít, nic se nestane. Budeš-li chtít, nesmíš si však stát sám sobě v cestě. Teď jdi, zamysli se a čas od času zkus provést to cvičení, co jsem ti dal.“

Mistr mě chvíli vysvětloval, co byly mé chyby. Pochopil jsem, proč jsem měl zápasit s Ignirem. Mistr mi ukázal, že špatně užitá vůle, ta, jež žije jen přáním či snem, ta, co není schopna vykročit, je spíše přítěží, než výhodou. Člověk musí chtít, ale musí chtít správně. Nesmí prodlévat v tom, co chce, musí pro to něco dělat. Bylo pro mne velmi těžké si to představit v oblastech magických, kde chtění, přání, myšlenka a pocit zezačátku velmi splývají a žák má značné problémy změnit jedno, aniž by změnil druhé. Přirovnání k boji mi otevřelo oči. Jedna část mne se uchechtla, když si uvědomila, že stejně tak jak bojem, mohl jsem se toto naučit hudbou na hudební nástroj. I tam, hudebník snažící se rychle něco odehrát, způsobí spíše disharmonii. Musí postupovat v klidu, nevynechávat žádný krok, nepředbíhat k cíli. Nelze nic uspěchat, nelze předbíhat. Každý krok má svůj smysl. A člověk se musí soustředit na krok. Jen když je znaven, či neví kam dál, tak tehdy se má podívat za svým cílem, za přáním, či za snem. Ale ať se nedívá dlouho, jinak zůstane jen stát a zírat.

Večer jsem šel do svého pokoje. S novým přístupem k pokusu jsem se posadil a pečlivě několikráte prošel duševní rozcvičkou. Nemyslel jsem přitom na to, co s ní budu chtít docílit, opravdu jsem jen myslel na rozcvičku jako takovou. A pak jsem pokračoval, a představil jsem si, jak se džbán vznáší. Vydržel jsem takto hodinu. Poté, po dlouhém únavném zírání, ve mne hrklo. Měl jsem dojem, jako by džbán nadlétl.

Nevím, co se vlastně stalo. Vím jen, že ráno jsem se probudil, jak spím na zemi vedle židle. Džbán ležel na kamenné podlaze, rozbitý. Všiml jsem si, že okno bylo otevřené, ač jsem jej večer zavíral. Nevěděl jsem, zda jsem těsně před usnutím opravdu džbán nezdvilh a ten pak spadl a rozbil se. Stejně tak mohl zafoukat prudký vítr, rozrazit okno a jím shodit džbán na zem. Obojí bylo pravděpodobné. Ale dojem, že jsem džbán zdvihl, skrýval se mezi mými pocity stále silně. Nechtěl jsem jít za mistrem a zeptat se jej. Měl jsem dojem, že toto musím dokázat sám. Sám musím začít věřit svým úspěchům, chci-li je zopakovat...

Po dvou týdnech jsem měl již samozřejmě jasno, jak to vše bylo. Bohužel, příteli čtenáři, mistr mě zapřísáhl, ať ti nesděluji, jaká je pravda. Možná chtěl, abys směl také věřit....

Autor ATM

Vládce Síly

Řekni nám, po čem toužíš a společně to dokážeme. Vládce Síly propojuje hmotný a nehmotný svět a tak zapadne poslední dílek. Tvoř svůj svět. Buď Vládce své Síly. 

Chci vědět více