Strach neexistuje: je v minulosti

Hledáme duše z posmrtného světa, za kterými chodíme do proslulého Branišovského lesa. Při procházce máme zapnuté nahrávání na tabletu .. a výsledek?

Procházím dřevěným městečkem, mám na sobě divné věci, cesta je z kamenů. Vidím hrad. Lidi jdou kolem mě zahalení, nevidím obličeje. Cítím směs vzduchu a zvířat. Jdu víc do města a vidím dřevěné baráčky.

On nikdy nepřijde lepší čas na to, něco změnit. Vím, že je to ohraná fráze, ale je natolik pravdivá. Takové myšlenky, jako “až bude více času.. “ “až dokončím toto…” “až získám toto…”,  nás udržují v pasti hmotného světa, brání nám vystoupit z našeho automatického chování a tvořit si svůj život. Musíme říci “DOST”.

Známé rčení ovšem praví, že se nemáme ohlížet zpět, nýbrž neustále hledět směrem dopředu. Krásná to myšlenka, ale co když děláme stále tytéž chyby a motáme se v životním začarovaném kruhu? Pokud se občas nepodíváme zpět, nemůžeme se ze svých chyb poučit.