Theorie a praxe – povídka IV.část – O lásce

😮 Nová cesta Vládce Síly 🙋‍♂️Četl jsi? Stojí za to! 💁‍♀️

Byl to asi jen týden po mém triumfu nad Aquirem, kdy jsem jej porazil v zápasu beze zbraně. Ignir se vydal na cestu za svým kmenem na sever a já začal trávit více času na universitě sbíráním zajímavých knih pro Arktwella. Mnoho tedy zde napsaného znám spíše z vyprávění. Doufám tedy, že mé podání zážitků přítele bude přesné a že nic neopomenu.

Aquir si stále zoufal kvůli své ztracené lásce. Byl schopen se již smířit s tím, že jeho dívka se k němu nevrátí. Neopouštěl jej ale pocit zklamání a osamocení. Náš přítel toto na sobě nedal znát, ale i před pouze se rozvíjejícím magickým vnímáním nesvedl ztajit vše. Mistr jej samozřejmě měl prohlédnutého od hlavy k patě. Myslím, že Arktwell čekal, až za ním Aquir sám přijde, nechtěl zasahovat do jeho soukromí a do přirozenosti vývoje Aquirových citů. A právě proto uběhlo tolik času od našeho přijetí ke chvíli, kdy můj přítel zašel za Arktwellem o radu.

„Mistře, zoufám si. Mé srdce pláče krev. Je v něm rána, jež se sama nemůže zhojit. Ta rána není smrtelná, avšak její bolest mne ochromuje. Je to rána nejhlubší a nejbolestivější, neb jí způsobilo kopí lásky,“ pověděl. Možná bych zde měl zmínit, že Aquir se vyžíval ve čtení milostných básní a to se značně projevilo i na jeho slovníku.

„Pošetilče. To, co cítíš jako bolest, to je jen tvá zatvrzelost a nerozum. Cožpak nevíš, že pravá láska nebolí?“ odpověděl s mírným pohrdáním i odporem mistr. Mistr byl muž svobodný, zřejmě již z kněžského noviciátu byl uvyklý celibátu. Přesto jeho mluva o lásce, o citech i o ženách nezněla jako kázání nezkušeného kněze, jako spíše postřehy protřelého světáka.

„Není možná. Každý, kterého znám, ať král či sluha, hlupák nebo vzdělanec, kdokoliv, kdo se nakazil záhadnou chorobou toho zrádného citu, nikdo nevyvázl bez jizev. Každý pocítil těžké sevření jeho srdce, častokráte i rozervání a puknutí. Nikdo, jež poznal lásku, nebyl ušetřen bolesti. Láska jest největší bolestí a nad ní není,“ hájil své romantické představy Aquir.

„Mluvíš bláhově. Toto si nech do románů a pochybných zamilovaných povídek. Je vidět, žes nikdy nemiloval,“ zaútočil mistr. Toto byl jeden z oněch vyostřenějších hovorů, jež mistr často vedl právě s Aquirem a nebo s Ignirem.

„Jak se opovažuješ?! Jak se opovažuješ mě takto urážet? Co ty o tom víš? Nejsi člověk, nechápeš. Nemůžeš chápat, co to je touha lásky, kterak tě nutí konat skutky nejodvážnější a nejopovážlivější jen, aby mohla na chvíli najít štěstí v úsměvu té, kterou miluješ. Jsi zvíře. Ne, jsi ještě méně než to, neb i zvířata se musí milovat. Jsi jen kus kamene. Tys nikdy nemiloval, nemluv tedy jako bys mohl pochopit jen střípek mého hoře.“

„Nějak příliš si ceníš té tvé lásky. Hlupáku! Nechápeš, že láska je někde jinde. To, co ty zoveš lásku, já jmenuji sobectvím, zbabělstvím a pošetilostí. Ano, máš pravdu, že to je nemoc, zhoubná nemoc. Pohleď, kolik pošetilců kráčí tímto světem. A máš pravdu, že touto nemocí jsem nakažen nebyl a jsem za to vděčný všem bohům. Avšak lásku znám, zažil jsem jí a žiji v ní stále. A jak vidíš, nejsem nešťasten, naopak. To ty ale teď nesvedeš pochopit. Ani nemůžeš. Kdybys chápal, nepotřeboval bys mne, jako svého mistra.“

„Nevěřím. Nevěřím ti žádná
ze tvých slov. Tys nemohl milovat. A teď také jsi chladný a pustý. Na milujícím
je znát jeho láska. Je-li šťastná, z člověka září štěstí všude kolem; je-li
nešťastná, je člověk jak uschlý strom. Tys ale chladný, jsi opravdu ze žuly a
mramoru, jako náhrobní deska tvého vlastního srdce, co zemřelo žízní po lásce.“

„Nebavíš mě, Aquire. Nemám
náladu ti ukazovat, jak moc se teď mýlíš,“ řekl s opovržením mistr, došel ke
knihám na polici a jednu uchopil, „na, tady máš. Přečti si to. Snad ti to
otevře oči a ukáže, co je ve skutečnosti to, čím ty nazýváš pošetilost jménem láska.
A pokud ne, příště se mnou mluv s patřičnou úctou nebo neotvírej pusu vůbec.
Nebudu tu řešit dětské problémy zamilovaných. Dej se dohromady a do té doby mi
nechoď na oči.“

Aquir s váháním knihu
převzal. Podezíravě na mistra ještě upřel zrak, ale pochopil, že další hádka
nemá význam. Arktwell nebyl z těch, jež se rádi přeli zbytečně několik hodin a
tahali se o slovíčka.

Aquir odešel do své cely a
zahleděl se na knihu. Byl to v dřevěných deskách ložený deník, se stránkami ze
zažloutlého papíru. Na jeho vazbě se nacházel šlechtický erb a tmavým rozpitým
inkoustem na hřbet někdo zkusil napsat: Deník Redomara, barona Lervantského.

 

Nepřepíši zde celý baronův
deník, čas ani omezený počet papíru mi to neumožňují. Nechci také nudit zápisky
o politice, o daních, o penězích a jiných šlechtických starostech. Přepíši teď
jen to, co je dle mého nejdůležitější a co opravdu zapůsobilo na Aquira.

 

Deník Redomara, barona
Lervantského

Jedenáctý den Dešťové ruky

Zamiloval jsem se! Na dnešním klání jsem spatřil ženu svého srdce, tu, která musí být mou chotí. Cválal jsem pomalu, již připraven v turnajové zbroji, na kolbiště, když jsem ji poprvé uviděl. Vázala svůj hedvábný šátek okolo ruky mého soka, barona Skatského, mladého hraběcího syna. S baronem jsme byli již pár let přátelé, ještě jsme ale nikdy neměli možnost změřit své schopnosti v boji. Protože v zemích panuje mír, je turnaj ten nejlepší způsob, jak si osvěžit um válečnictví. Zpět ale k mé vyvolené. Když jsem jí viděl prvně, nedošla mi celá její krása, nádheru zakrývala velká dálka a také úzké hledí mé přilbice.

V klání jsem vyhrál hned na prvním rozjezdu. Skati mohou být bohatí a vzdělaní, ale Lervantští je vždy
předčí v ovládání meče. Lumer ze Skatu potupně padl do bahna. Aby zachránil
alespoň část své cti a hrdosti, vyzval mě na souboj na meče. Viděl jsem, jak
touží po mé krvi, aby jí uhasil svůj vztek. I tak jsem souhlasil, nejsem
zbabělec. Na zemi se Lumer pohyboval zručněji. Přesto pro mě není soupeřem.
Snažil se, bojoval ostře. Nebyl bych se kryl, mohl mě vážně poranit. Nikdo by
mi nemohl mít za zlé, kdybych jej teď zabil. Odzbrojil jsem jej a povalil na
zem. Nechtěl jsem mu nic udělat, potupa mu už ublížila dost. Stejně však někdo
vykřikl, abych přestal. A právě v tu chvíli jsem se zamiloval. K Lumerovi přiběhla
mladá žena. Však dozajista nemohla být člověkem, její krása byla andělská. Měla
dlouhé vlnité vlasy, jež zlatě zářily ve slunečním svitu. Prstence medových
kadeří jí halily úzká ramínka. Hluboké modré oči plné soucitu a strachu jakoby
hleděly do mé duše a chtěly mě odprosit za Lumerův život. Jaká to ale byla
prosba! Pro ty oči bych zlomil meč a dobrovolně bych vzdal celý souboj. Plné
rty se pod drobným nosíkem chvěly, dívka se snažila zadržet vzlykot a
nepropuknout v pláč. Přesto jí po hebké tváři stékaly velké třpytivé slzy
strachu a odkapávaly z jemné brady na její hruď. Dívka byla oděna v bohatém
zeleném šatu a i tak se vydala přes zablácené kolbiště, aby ochránila Lumera.
Mohlo jí být tak šestnáct, sedmnáct, přesně věk na vdávání. Na její prosbu jsem
schoval meč a pomohl příteli vstát. Dívka jej pak odvedla z kolbiště pryč.

Zúčastnil jsem se ještě
dvou soubojů, z nichž jeden jsem prohrál. Po klání jsem začal hledat dívku mého
srdce. Chtěl jsem jí poznat blíže, dozvědět se o ní něco víc, avšak nikde jsem
ji nemohl najít. Vím, že to není snoubenka Lumera Skatského, ten již ženu má.
Musím se za ním co nejdříve vypravit, abych zjistil více.

Třináctý den Dešťové ruky

… a když k tomu přidám
ještě práci do pozdní noci, byl jsem velmi vyčerpaný. Obvykle takto unaven spím
jak zabitý, nezdají se mi žádné sny. Celkově vlastně mám málo snů. Karmonité
říkají, že sny jsou vyhrazeny pro ty, které má Karmon rád, že to jsou jeho
slova, co nám sdělují, kam se máme vydat. Lidé s mnoha sny jsou Karmonovými
oblíbenci. Nikdy jsem tomu moc nevěřil, ale včerejší noci mě sen, jež se mi
zdál, přesvědčil o pravdivosti kázání slunečních mnichů.

Ve snu se mi zdálo o mé
vyvolené. Byli jsme opět na turnaji a já se chystal setnout hlavu baronovi ze
Skatu. Žena ke mně přišla a vztáhla před sebe pravou dlaň. Byl jsem ochromen
tím gestem a poklekl jsem před ní. Sklonil jsem hlavu a chtěl jsem jí vyjádřit
svou lásku. Nemohl jsem ve snu mluvit, ale věděl jsem, že rozumí. Nedočkal jsem
se ale odpovědi, probudila mě má služka, když vymetala krb. Byl jsem rozlícen,
že se nemohu dozvědět, jak by sen pokračoval, pokáral jsem tedy služebnou a
poslal jí pryč. Začetl jsem se dnes do kroniky…

Čtrnáctý den Dešťové ruky

… ale klid nemám. Stále se
mi vrací do mysli ta žena. Musím navštívit Lumera Skatského. Chci jí poznat.
Času však není dost. Je třeba ještě zařídit…

Osmnátctý den Dešťové ruky

… mnoho práce. Díky ní ale
má zamilovanost trochu opadla. Pořádně si již nesvedu vybavit její obličej.
Přesto chci Lumera navštívit. Je to i v zájmu Lervantu…

Dvacátý třetí den Dešťové
ruky

… Vyrazil jsem za Lumerem
Skatským…

… a po rozřešení všech
politických záležitostí následovala bohatá večeře. Seděl jsem poblíž Lumera a
tak jsem se jej rovnou zeptal, zda neví, kdo je zač ta žena, jež jej hájila na
turnaji. Skata to značně rozčílilo, stále nebyl schopen překousnout hořkost
potupné porážky. Nic mi o ní neřekl a jen mě varoval, že když cokoliv zkusím,
postará se o to, abych litoval. Nelíbilo se mi jeho vyhrožování – jednoduše se
hádka vyostřila až ke rvačce. Způsobený hluk přilákal i jiné obyvatele Skatovy
tvrze. Přišla ona. Nevěřil jsem tomu. Nechápal jsem to. Ale stála tam.
Pochybnosti, jež jsem choval o své lásce, rázem zmizely. V její přítomnosti
jsem byl naprosto okouzlen. Rvačka ustala. Dozvěděl jsem se, že je to Lumerova
sestřenice z východu, a zde je na návštěvě. Představila se jako Nellora. Znám
už tedy její jméno!

Dvacátý čtvrtý den Dešťové
ruky

S Nellorou jsem zatím
neměl možnost pořádně mluvit. Lumerovo sídlo jsem musel spěšně opustit, Skat
nebyl nadšen, že se mi líbí jeho sestřenice. Musím najít způsob, jak bych s ní
mohl být co nejvíce. Chci jí za svou choť.

 

Desátý den Druhé setby

…důvod, proč jsem nepsal
pořádně deník. Pravý důvod je, že jsem byl plně zaměstnán dopisováním si s
Nellorou. Zjistil jsem, že jediný spolehlivý člověk na doručování mých listů je
má služka. Ta dívka je do mě jistě zamilovaná, ale je tak dětsky hloupoučká, že
vůbec netuší, co skrývají mé dopisy. Jak je bláhově naivní! Kdyby věděla, ve
svém nerozumném citu by všechny dopisy spálila. A přitom se vždy usmívá z
radosti, že mi může posloužit. Ještě musí poznat pravou podstatu lásky i s její
palčivou doléhavostí. Co ona cítí, to je jen dětské zmatení.

Nellora je ovšem mnohem
vyspělejší, a to je ve skutečnosti i mladší, než má služebná. V úhledném
zdobném písmu jejích dopisů se skrývá bystrý a vzdělaný duch, oplývající
ostrovtipem i postřehem. Psali jsme si spolu o filosofii, o náboženství,
theologii, o politice a diplomacii, o rhetorice a nakonec i o lásce. Zjišťuji,
že se v mnoha věcech shodujeme. Jsme jistě jen dvě části téže duše, jež od
narození se hledají, aby nakonec se spojily v jednotný celek. Chci toto spojení
posvětit manželským slibem. Nikdy jsem si nebyl o ničem tak jist. Každý den
netrpělivě čekám na její dopis, s napětím a očekáváním. A když mi jej služka
konečně přinese, nemohu jej z počátku kvůli třasu rukou ani otevřít. Cítím, jak
každé slovo hltám a nemohu se od něj odtrhnout. Celý dopis čtu nejméně stokrát,
než se mi vtiskne do paměti. A i tak často znovu béřu již přečtené listy, abych
směl spatřit Její rukopis. Teď jsem nejšťastnější, co jsem kdy byl. Nedovedu si
ani představit, jak šťastný budu v den naší svatby. Takové myšlenky mě
roztřesou stejně jako když dostanu Její dopis. Je to vskutku mocný cit…

*          *          *

Aquir s úsměvem sledoval
zápisky barona Lervanstkého. Baronovo líčení zamilovanosti i pocitů štěstí a
zjitření emocí Aquir důvěrně znal. Často na něj v oněch časech se smutkem
vzpomínal. Bylo pro něj tedy skoro i radostí, když mohl vidět, jak někdo zažívá
podobně hezké chvíle. Ve chvilkách, kdy se nevěnoval čtení ani magickým pracem,
byl Aquir ale ještě více zasmušilý. Chodil na dlouhé procházky k jezeru, kde i
celé hodiny sledoval, jak se vlní vodní hladina.

*          *          *

Čtrnáctý den Druhé setby

… ale hlavně za to může
setkání s Nellorou. Přinesl jsem jí kytici růží a stříbrný náhrdelník. Ona však
nechtěla mé dary přijmout. Nerozuměl jsem tomu. Celý náš hovor byl potom takový
pustý, bez emocí. Mluvila se mnou velmi chladně, stále chtěla mluvit jen o
náboženství a o literatuře. Jako by zcela zapomněla na naše zamilované dopisy.
Jsem z toho rozmrzelý a zklamaný. Nechápu to…

Šestnáctý den Druhé setby

Ani dnes, když jsem se
setkal s Nellorou, jsem neměl mnoho štěstí. Kráska se schválně vyhýbala tématu
lásky, svatby a jiným, pro mě tak důležitým. Její ledová slova jsou pro mě
horší, než hořkost odmítnutí.

Devatenáctý den Druhé
setby

…dodal sebevědomí. I
proto jsem se rozhodl vytrvat a získat si Nellořino srdce. Budu jí nadbíhat,
dvořit se jí, zasypávat dary a vyznáním svých citů. Když sama nechápe mé
narážky a skryté návrhy v našich hovorech, vyjevím jí vše na přímo. Vždyť i tak
to má pravý rytíř provádět. Neschovávat se a neskrývat své city, naopak je plně
a zcela vyjevit, čestně se k nim přiznat a pak bojovat o srdce své vyvolené.
Její chladnost mě musila na chvíli ochromit, když jsem nebyl schopen s ní
mluvit přímo. To se ale od teď změní. Nejdříve jí zasypu dary – šperky,
květinami, drahými kameny a i knihami básní, jež má tolik ráda. Vím, že mnozí
samozvaní rytíři jednají podobně, myslí si, že si tak kupují srdce ženy.
Jednají vypočítavě a zištně. Avšak to není můj případ. Chci jen Nelloru
okouzlit, aby pak spíše dopřála sluchu mému vyznání…

 

Dvacátý druhý den Druhé
setby

 

… nebyl nadšen. O to víc
jej ještě znepokojilo, že jsem chtěl vidět Nelloru. Lumer mi nemohl nevyhovět.
Přišel jsem za ní a předal jí zlatý náhrdelník s rubíny. Zarděla se, studem
nemohla promluvit ani slovo. Bylo kouzelné sledovat její rozpaky. Stále se
musím smát, když si na to vzpomenu. Náhrdelník přijala, bylo okolo moc lidí,
aby mohla slušně odmítnout…

 

Dvacátý šestý den Druhé
setby

 

…stále něco namítá.
Nechápu, co mu vadí. Ví moc dobře, že jsem čestný člověk a Nelloru chci za
ženu. Nejsem špatného rodu, bohatství mám, stejně tak jsem i dobrý válečník a
rytíř. Trochu si myslím, že Lumer sprostě žárlí. Nic mi nezakázal, potřebuje,
abych souhlasil s jeho smlouvami. Navštívil jsem dnes znovu Nelloru a předal jí
dva rukopisy s iluminacemi. I teď se rozpakovala, ač jsem vycítil, že se necítí
moc ve své kůži. Trochu se bojím, zda jí Lumer o mě neříkal nějaké nepravdy.

 

Čtvrtý den Pololetí

 

Nellora se mi neustále
vyhýbá. Vůbec se nesměje, když mě vidí, nechce mé dary, odmítá se mnou být o
samotě v místnosti. Nerozumím tomu. Učinil jsem vše, abych jí učinil šťastnou,
dával jsem jí jen ty nejhezčí věci, snažil jsem se poznat, co má ráda a co se
jí líbí. Proč ode mě utíká? Cožpak nepamatuje, jak jsme spolu mluvili o lásce?
Nepamatuje na tu počáteční radost a štěstí? Jistě za to může Lumer. Je to
bolestivé. Každým dnem po Ní toužím víc a víc. Nesvedu na ní přestat myslet.
Její hebká tvář se mi vrací neustále před oči, ani ve spánku mi nedopřeje
klidu. Služebnictvo si všimlo, že se se mnou něco děje. Má služka mi dokonce se
starostí přinesla nějaké byliny na spaní. Zkusil jsem je – chvíli zabíraly, pak
se ale vrátily sny plné Nellory. Proč musí být tak chladná? Cožpak nechápe, jak
mi ubližuje? A pokud mne již nemiluje, nemůže mi to alespoň říct? Mohl bych pak
s klidem skončit svůj život. Takhle jsem ale mučen a týrán neustálými
pochybami, znovurodícími se nadějemi a jejich následným bolestivým skonem. Mé
srdce se zmítá v divoké bouři, jež z něj neustále trhá malé kousíčky. Bojím se,
aby mi nějaké zbylo, abych vůči lásce zcela nezlhostejněl. Co by byl totiž
život bez lásky? Nedá se tak žít, ne potom, co jsem ji směl poznat.

 

Šestý den Pololetí

 

Rozhodl jsem se znovu
navštívit Lumera a zeptat se jej, co o mě říkal jeho sestřenici. Dlouho jsem
jej přesvědčoval, než se rozhodl se mnou o něčem mluvit. K mému údivu jí nic
neřekl – věřím jeho slovu, poznal bych, kdyby lhal. Skat si všiml, že mě něco
tíží. Spolu jsme se opili a on se mi zkoušel mou lásku rozmluvit. Ani v
opilosti bych se jí ale nevzdal. Jsem zasažen nejsmrtelnější zbraní, co nechává
třepivé rány a ošklivé jizvy.

 

Devátý den Pololetí

 

Bolest se nedala vydržet.
Šel jsem kvůli tomu dokonce za Arktwellem. Arktwell je jistý šarlatán,
služebník hraběte Skatského, Lumerova otce. Říká o sobě, že je zasvěcencem nejvyšších
magických tajemství, nikdo jej ale nikdy vlastně neviděl provést žádné kouzlo.
Přesto v mé zoufalosti jsem šel i za ním. Podvodník mi řekl, že Nellora mě
nemiluje a nikdy nemilovala. Vysvětloval mi o kruté hře mladých žen, které se
učí zacházet s muži. Řekl mi také, že jsem blázen, když jsem jí naletěl a že
bych na ni měl zapomenout a začít rozumně žít. Nesvedl jsem se na mága rozčílit
protože do místnosti právě vstoupil jeho sluha. Nepotřebuji, aby se o mě ještě
šířily nejapné pomluvy, jak řvu na šarlatány.

 

*          *          *

 

Aquir byl pohnut osudem
barona Redomara. Chápal zcela jeho utrpení, soucítil s ním. Při čtení deníku se
stával Aquir čím dál více zasmušilejším. Na druhou stranu se jinak již
vzchopil. Možná tím, jak spatřil své utrpení u jiného, pochopil, že láska je
bolestivá pro každého. Stále to nebyl veselý člověk a stále raději mlčel, než
aby se účastnil hýření a zábavy. Přesto ale začínal nalézat vnitřní klid.
Nepřišlo mu již, že by byl samojediný trpící. Sdílení bolesti, ač jen přes
listy knihy, ulehčuje snášení té bolesti. Aquir také začal více rozmlouvat s
Teremem. Vyptával se na Teremovu manželku i děti, na jeho život a jeho sny a
názory. Mladý šlechtic byl uchvácen sedlákovou spokojeností. Terem ve své
prostotě dovedl nalézt štěstí a mír duše.

 

*          *          *

 

Dvanáctý den Pololetí

 

Kouzelníkova slova mi
stále zní v hlavě. Nechci věřit, že to stvoření s tak božskou tváří by mohlo
provádět něco tak ďábelského. Nenávidím toho mága. Až se vzchopím z této
malátnosti zraněného srdce, donutím Skata, aby svého dvorního rádce vyhnal a
nebo popravil. Musím jí ještě jednou vidět. Zítra se za ní vydám.

 

Třináctý den Pololetí

 

Odporná žena, dílo
nejhlubšího Pekla! Nedopřála mi vůbec sluchu, ani když jsem jí ujišťoval, že se
jedná o záležitost života a smrti. Jediné, co mi věnovala byl pohled plný
opovržení. Nechápu to. Jak jen mohla! Mág měl možná pravdu, zahrávala si se
mnou a s mými city. Což jsou všechny ženy takové? Cožpak umí jen klamat,
podvádět a laškovat s křehkými city? Umí jen otrávit duši a zahalit jí do svých
líbivých lží? Proč?

 

Osmnáctý den Pololetí

 

Stále se mi vrací v
nočních můrách. Trápí mě. Ve snech se blížíme k naší svatbě. Jen tam již smím
na chvíli zažívat štěstí. Ale ani ve snu není věčné. Na jeho konci mě vždy
Nellora bodne ostrou jehlou do hrudi. Neumírám hned, jen vidím, jak se krutě
směje, jak si mě dobírá pro mou slabost, znevažuje mé city. I ve dne vzpomínám
na naše poslední setkání. Na její výraz opovržení a hnusu, když mě spatřila.
Již se nechovala chladně, ale jedovatě. Každé slovo odsekávala, podrážděně
prskala, jak kočka zahnaná do kouta.

Takhle to nesmí skončit.
Stále ji miluji. Přesvědčím ji. Naučím ji lásce, ukáži jí, že má smysl. Přes
její nízkost a krutost se stejně dostanu do jejího srdce a ukáži jí, jak žít šťastně
v páru. Zítra za ní vyrazím. Služka mě od toho zrazuje. Říká, že ji mám nechat
na pokoji, že rozumnější bude se smířit se samotou. Jak hloupá je! Nechápe, že
za lásku je třeba bojovat. Anebo žárlí a nechce, abych byl s jinou ženou. Nikdo
mě nezastaví, budu ji mít!

 

Devatenáctý den Pololetí

 

Vydal jsem se k Lumerovi.
Když jsem mu řekl, že chci vidět Nelloru, přísně mě varoval. Řekl, že jeho
sestřenice tu již není, a i kdyby byla, nechce mě vidět. Poznal jsem, jak lže.
Vmetl jsem mu do tváře, že mu nevěřím a že bude-li mi stát v cestě, zničím jej.
Blázen! Myslel si, že mě zastaví silou. Tasil meč a vyzval mě na souboj.
Opovážlivec. Již není mezi živými, aby mohl litovat svého rozhodnutí. Zabil
jsem jej rychle, snad i bezbolestně. Jeho obličej zůstal nezraněn – víc pro něj
nešlo udělat, pro pošetilce.

Vtrhl jsem do jejích
komnat. Konečně jsem jí mohl vyznat své city. Byla zděšena a bledá strachem.
Stále ze mě ještě kapala Lumerova krev. Jistě slyšela zvuky souboje. Začala
křičet o pomoc. Nazývala mě stvůrou, mužem bez srdce. Rozlítilo mě to. Jak ona
mi může říkat něco takového? Zrádná žena! Udeřil jsem jí a pevně uchopil za
ruku. Násilím jsem ji odtáhl a hodil na koně. Nikdo z Lumerova panství se
neodvážil mi stát v cestě. Asi se báli o urozenou paní. Tryskem jsem odjel na
svůj hrad. Když má služka pochopila, že jsem unesl ukrutnici týrající mé srdce,
začala plakat. Prosila mě, ať Nelloru propustím, ať se nedám ovládnout tou
pošetilostí. Varovala mě vzlykajíce, že starý Skat se jistě postará o pomstu
svého syna. V tom měla asi pravdu. Odjedu proto i s Nellorou pryč. Mí poddaní
teď chystají vše potřebné na dalekou cestu. Tam buďto Nelloru naučím pokoře,
upřímnosti a lásce, a nebo zahubím nestvůrně znetvořenou podobiznu lidské duše,
lidského srdce a lidské lásky. Ve jménu lásky nedovolím, aby na světě ještě
někomu ublížila. To nemohu dovolit.

 

*          *          *

 

Aquir dočetl deník. Byl
otřesen. Nevěřil tomu, co baron psal do svého deníku. Nevěřil proměně jeho
lásky v podivnou směs žárlivosti, hněvu, posedlosti, závisti a sobectví.
Nevěřil, a přesto se bál, aby tak sám neskončil. Vždy považoval lásku za
nejvznešenější a nejdobřejší věc, jež sic bolestivě, přesto jistě vede člověka
k dobru a ke štěstí. Jeho vlastní zklamání a zároveň hrůzný závěr baronova
deníku jej donutili pochybovat. Jeho romantické vnímání světa bylo značně
otřeseno. Jeho rozum se konečně chytil slova a ukazoval mu jen bolest a
nesmyslnost toho prazvláštního citu. Začal chápat, proč o něm mistr mluvil jako
o pošetilci. Nechtěl ale opouštět své sny a ideály. Celý život pro něj byla
láska smyslem a motivací, byla prodchnuta jeho duší. Častokráte si uvědomoval
svou nerozumnost, ale nikdy si nesvedl představit, kam až by vše mohlo zajít. K
tomu musel přečíst baronův deník.

Aquir se odebral i s
deníkem za mistrem. Zdrcený usedl do křesla, aniž by pozdravil, či jen počkal,
zda jej mistr přijme. Položil knihu před sebe a truchlivě pohlédl na Arktwella.

„Vůbec jsi mi nepomohl.
Prohloubil jsi můj žal. Uvedl jsi mě do zmatku a zbořil jsi to, na čem jsem
spoustu budoval,“ obvinil mistra zlomeným hlasem.

„Zlomil jsem tě, abys mohl
začít poslouchat. Teď jsi schopen přijmout slova, co ti chci říct. Předtím jsi
byl zatvrzelý ve svém neštěstí. Sebral jsem ti tvou zatvrzelost, pošetilost
jsem utopil v zármutku, abys konečně vnímal,“ opáčil suše mistr, jako by učinil
něco běžného a obyčejného.

„Mám tedy zanevřít na
lásku? Co důležitého mi chceš sdělit, žes mě musel takto zdrtit?“

„Nemáš zanevřít, teď máš
hlavně poslouchat. Vnímej. Ukáži ti, co vše se skrývá pod tím slovem, a také co
vše to slovo není. Mnoho lidí za lásku schovává vše, čemu na sobě nerozumí, či
co jim působí bolest, někteří tak skrývají i svou slabost.

Prastarý národ, žijící tu
ještě před naší dobou, měl pro různé druhy lásky různá jména. První, říkali jí
eros, je láskou těla. Není ničím jiným, než zvířetem v nás, pudem, co nutí
lidstvo, aby se množilo a šířilo po světě. Tato je silná, každý mimo kněze a
eunucha ji zná, cítí její vábení a poznal i její rozkoš. Je to láska mezi tělem
muže a tělem ženy. Na ní staví její vyšší sestry. Její nenaplnění není pro tělo
výrazně bolestivé, ač ne vždy příjemné. Ublížení na duši nehrozí vůbec, to je
spojeno s jinými druhy. Jediné, co je zde skutečně zlé, je posedlost touto
láskou, touha jí žít neustále a následné zklamání a rozčarování – stejně jako
hněv dítěte, kterému sebereš z ruky sladkost. Nelze ale věčně jíst jen sladké.
Tento pud je u tebe také. Můžeš jej odívat do básní a vzletných slov, přesto
ale tvůj obdiv krásy těla potvrzuje i to, že nemiluješ čistě duševně,“ pověděl
Arktwell a napil se, než pokračoval dál ve svém výkladu.

„Druhá je láska duševní,
souznění a cítění, filia. Toto je láska přátelská, milenecká a rodinná. Je to
náklonnost, přání pomoci druhému a přání aby druhý dopřál pomoci prvému. Z
lásky těla často tato vykvete mezi milenci. Stejně tak láska učence ke
vzdělání, válečníka k boji. Zde zrada velmi bolí duši. Nenaplnění a osamocení
jsou též bolestivé, člověk ztrácí smysl a nechápe, co si má počít. Tím ty teď
procházíš. Zradit může nejen člověk, i principy mohou působit bolest. Když
učenec zjistí, že jeho učení není k životu použitelné, válečník když uvidí
hrůzy boje. Je to láska často sobecká, toužící po pozornosti a neustálé obnově
vztahu – je to láska vyžadující výměnu citů a pocitů, na rozdíl od tělesných
dotyků. A zde může přerůst v nezdravý jev. Staří jej nazývali mánií či obsesí –
jedná se o posedlost. Jedinec ztrácí sám sebe i své smýšlení, nemyslí než na
cíl své posedlosti. Nepřítomnost milovaného mu pak působí největší muka. A i
když je v jeho přítomnosti, nezískává od něj tolik, kolik by si přál, připadá
si ochuzen a okraden, neb milovaný nikdy nemůže sdílet své city s podivným
chováním maniaka. Mánie je sebezničující stav, zničí duši člověkovu, uzavře ji
a uvězní. Těžko se pak jedinec léčí,“ vyprávěl dál mistr. Aquir zamyšleně
naslouchal. Nepřemýšlel o mistrových slovech. Cítil z nich pravdu a jistotu,
hltal je tedy, jak mu jeho rozpoložení dovolovalo. Stále ale doufal, že se
lásky nebude muset vzdát.

„Poslední ze tří je láska
ducha. Agape. Tato je nejobětavější a nejčistší ze všech. Je to láska k bohu či
bohům, láska bohů k lidem a ve vzácných případech láska mezi opravdovými lidmi.
Agape je nesobecká, ničeho si nežádá. Nezná utrpení, nečiní rozdílu. Vždy
slouží a nikdy si nenechá sloužit. Avšak takový vznešený cit mohou znát a
prožívat jen lidé vysocí, lidé moudří. Jiný se totiž nesvede vyrovnat s bolestí
nižších lásek a sobectví, stále si připadá nešťastný a osamělý. Prožitek takové
lásky je jeden z úkolů mladých zasvěcenců. Musí se naučit býti tak čistí, aby
byli schopni takového citu. Ty však Aquire se teď nesmíš snažit tuto lásku
prožít. Musíš teď umrtvit všechny své city – musíš se očistit od bolesti a
nerozumu, než pokročíš dál. A ani pak nesmíš touto láskou zahrnovat jediného
člověka. Ta patří všem. Nejsi připraven, stále tápeš a ve svém bludu vidíš jen
sebe, neumíš hledět očima druhého. Vše, co jsi zažil předtím, pozbývalo čistotu
a pravost prožitku. Jsi nízký ve svých citech. Dokud to nezměníš, nebudeš
pravým mistrem magie a také nebudeš šťasten v lásce.“

Arktwell se odmlčel.
Nechal na Aquira působit svá slova, jež pronášel s těžkým vážným tónem. Mračil
se na svého žáka a Aquir cítil, jak mistr do něj stále vtiskává zpět Aquirovy
bolesti. Mladý šlechtic začal po mistrově rozpravě pomalu vidět své chyby a
pochopil, že jeho láska nebyla pravou Láskou. Na náladě mu to ale nepřidalo.
Nebyl teď schopen ze sebe vytěžit cit tak čistý, že by jej netrápil. Cítil, že
součástí jeho očisty musí být i nějaké pokání, čin, co by dokázal, jak Aquir
opouští bolestivost svého cítění. Aquir začal tušit, co by mělo být jeho
úkolem.

„Co se stalo s baronem,
mistře? A s ženou, do které se zamiloval?“ optal se podezřívavě.

„Nevím. Ten deník tu je
sotva čtyři dny,“ odpověděl Arktwell, aniž by moc tušil, oč jeho žáku jde.

„Co?! Vrátil se už baron?
Jak je to dlouho, co odjeli?! Musím jet za nimi! Ten barbar ji může ve své
slepotě zabít! Kam jeli?“ Aquir prudce vstal ze židle a přitom na mistra
chrlil své dotazy.

Mistr zmateně odpověděl
tichým hlasem: „Nevím, opravdu nevím. Mohli odjet tak před dvěma týdny? Nejsem
si jist… a kam jeli, to už vůbec nevím. Ale pokud to chceš zjistit… pokud
ji chceš zachránit – ukaž, co dokáže tvá magická moc! Vypátrej je tím, co jsem
tě naučil. Toto je tvá zkouška, podobně jako i Aenir si prošel tou svou!“

 

Aquir se sebral a hned se
vydal zabalit si své věci. Mistr se jen šibalsky usmál, jako by celou Aquirovu
reakci předvídal a vlastně i schvaloval. Mág musel předem vědět, že Aquir
vyrazí na záchrannou výpravu.

 

Aquir vyrazil hodinu po
skončení rozhovoru s mistrem. Od té doby jsem jej dlouhý čas nespatřil. Z  university jsem se vrátil asi dva dny po
Aquirově odjezdu. Hned, když jsem přišel, Terem mi vzkázal Aquirův vzkaz pro
mě. Zněl takto: „Uteč od Arktwella. Zapomeň na jeho magii – věř  mi. Vím, jak je ti poznání svaté, ale za to,
co se s tebou jinak stane, to nestojí. Uteč, Aenire, dokud je čas!“

Autor ATM

Foto flickr

Chceš poznat mnohem více? Doporučujeme:

  • Celodenní Workshop Astrální cestování
  • Užij si hlubinné audiomeditace Láskyplného světa 🙏🏻
  • 🌿 Láskyplný svět je výrobcem produktu AY!energy z tropických pralesů.⚡️ Koncentruj se na své pravé já 🌱


    •  
    •  
    •  
    •  
    •  
    •  
    •